Milé čtenářstvo Tvaru,

život má někdy poněkud magický smysl pro humor. Jen několik dní poté, co jsme se rozhodli zařadit do tohoto čísla ukázku z knihy Daniila Turovského Vpád. Stručné dějiny ruských hackerů, celou naší zemí otřásla zpráva o útoku ruských agentů na muniční sklad ve Vrběticích. Putinův režim zasévá teror i mimo své území a s tímto faktem je nutno počítat. Reakce naší vlády mi po dlouhé době přišla zcela adekvátní a snad některým tahle událost otevřela oči a pochopili, že ruské mocnářství, dokud bude ovládáno autokratem, je lepší si držet od těla. Odhalení má ozdravný vliv i na naši politickou scénu. Prezident, který protlačoval ruské ekonomické i politické zájmy, kde to jen šlo, se na týden obestřel mlčením. Snad celá událost vliv zlovolného starce omezí. A snad i umenší vliv oněch politických sil, které nás roky strašily imigranty a s trestuhodnou lehkostí přejímaly dezinformace webů financovaných ruskou vládou.

Nicméně co mě v souvislosti s touto kauzou opravdu vytáčí, jsou odporné veřejné debaty, zda je adekvátní používat výraz „Rusák“, případně za jakých okolností. Měli bychom už konečně překročit bažinu kolektivní viny, která do 21. století nepatří, a s primitivním šovinismem přestat. Není možné na jedné straně podporovat třeba Navalného, který v těchto dnech bojuje o život, a současně používat tohle slovo. A také mě nadzvedávají rasistické komentáře typu: „Rusko se nikdy nezmění“. To je plivanec do tváře všech statečných lidí, kteří v Rusku riskují svobodu a někdy i život, aby se tamní poměry proměnily. Bylo by také dobré si občas prolistovat nějaké knihy o ruských dějinách, třeba bychom při jejich četbě zjistili, že imperiální sklony se v Rusku objevily nejsilněji s panovníky, kteří se vzhlíželi v západním světě. Tahle pitomá reakce na putinovské Rusko je plodem historického traumatu z roku 1968. Není pochyb, že současný ruský režim je nebezpečný. A jsem velmi rád, že naše země je součástí západních geopolitických struktur, neboť to jí skýtá ochranu. Ale hloupá rusofobie na putinismus odpovědí není.

Přítomné číslo má nepatrně psychoanalytický nádech. Hlavní rozhovor nám poskytla spisovatelka a psychoterapeutka Anna Fodorová, které před časem vyšla velmi úspěšná kniha o posledním roce života s její maminkou, spisovatelkou Lenkou Reinerovou, od jejíhož narození to v květnu bude sto pět let. Na Lenku Reinerovou vzpomínáme také v textu Viery Glosíkové, která se jejím dílem odborně zabývá. Z dalších textů v čísle doporučuji prózu Terezy Semotamové, v níž se odrážejí zkušenosti koronavirové. A v neposlední řadě esej australského básníka Johna Allisona, věnovaný deníkům a zápisníkům irského básníka Gerarda Manleyho Hopkinse. Dnes, kdy diskutujeme o environmentálních tématech i v literatuře, je jeho vztah ke krajině a její básnické uchopení pro mě šťavnatou inspirací. Hopkins krajinu cítil zevnitř a uměl ji čarovně evokovat prózou i veršem. Především jeho metoda vidění skutečnosti stojí za pozornost.

Přeji vám živé čtení!