Jezero je pozoruhodné především svou žánrovou nevyhraněností, ústrojným spojením žánrových konvencí a strategií, které jsou s vývojem děje porušovány a zase nanovo ustavovány.

A nejděsivější je asi to, že obraz, který próza Jezero čtenáři přináší, vypadá nějak povědomě.

Kunderův román je daleko víc než generační a politická polemika.

Kundera je ten „bůh, který se směje“, když o něm přemýšlíme.

Při čtení jsem zažíval závratný pocit neoddělitelnosti poezie a lidského života, nazíral jsem je jako dvojence, kteří jsou zde od počátku světa.