Letošní ročník Jantaru přináší zvláštní směs knih, z nichž každá má svou hodnotu. Je skutečně těžké předjímat výsledky, nicméně možná by mohla vyhrát Elli Tiliu Motýlová. Aby byla trochu sranda. Body bych jí připsala za odvahu být jiná. Jak už literární dějiny mnohokrát dokázaly, i trapnou poezii je třeba brát vážně.

Neméně sbírka vyniká po jazykové a formální stránce. Verše poskakují zdánlivě neuspořádaně, ovšem rytmicky po stránkách, stejně jako titulní Fosfény, tedy mžitky před očima či „kmitající znaky“

Nakonec se záchranná akce podaří. I když možná ne tak, jak by si Helen a její otec představovali. Pravda zůstane skryta skoro sto let. Na světlo se dostane až díky Matthewovi, jemuž máma zabavila herní konzoli. Přečtěte si ji také, stojí za to.

askýtá se tak otázka, která má jistě i pro McEwana bilanční význam, otázka hodnoty umělecké tvorby ve srovnání s životem, otázka oběti pro ideál.

Útlý celek působí ulítle – nesvázaně, svobodně, hravě, jako by se autor a vypravěč pokoušel překonat svou nechuť k závazku, lenost k disciplinovanému psaní na čas v daném formátu – a ono to najust vyšlo tak, že se z rozvolněnosti nestala rozvalina.

Stejně jako Dante ani my s Pietrem neprohlédneme temný les naší každodennosti.

Přičemž všude tam, kde skryté i neskryté magičnosti ubývá jak měsíce, je nám předkládán povýtce lineární, ergo psychologický příběh.

Poznávacím znakem stylu Boženy Správcové se stala jistá potměšilost, která ztuhla v artefakt.

Citlivý člověk je velmi nepříjemná a velmi povedená kniha, a není chybou Jáchyma Topola, že některé literární klany v této zemi ostentativně odmítají mentální nepohodlí při čtení náročnějších textů.

Topolův Citlivý člověk je román, v němž se vše mění v událost, ve svéráznou metaforickou výpověď o světě plném přízračných vizí, ale v neposlední řadě i osvobodivého smíchu.