Ani bohové nemohli se dívat na Pompeje, když soptil Vesuv, ale jak je nyní mně, když musím pořádat podivné náhody, komické – ale vím, že to neskončí komikou.

V tuhle chvíli bylo podstatné začít. A jednoho dne se to příhodné jméno, ta nejlepší ze všech identit, jež na sebe mohl vzít, vynořilo v oné chvilce mezi probuzením a spánkem, kdy vysněný svět za našimi víčky ukápne něco kouzel do světa, který zříme, když otevřeme oči.

Zatímco jeden z mužů přinutil ministra kleknout, umístil mu hlavu do kulatého otvoru a spustil zámek, druhý vložil čepel do těžkého litinového nástavce, který měl stabilizovat její pád. Pomocí lana zavěšeného na kladce společně vytáhli nástavec s čepelí k vrcholu gilotiny. Bruna Jugeho se pomalu zmocňovalo něco jako velký smutek, ale smutek spíše obecné povahy.

mazlíčci hyeny, které se zbavily obojků,
karnofobní hyeny, hyeny magického realismu,
Hyena Potter uvězněná v Ázerbájdžánu,
hyeny hobiti, hyeny komikové vždycky
přes čáru, hyeny falešně obviněné z fašismu,
které si vážně jen užívají venkova, mrtvé hyeny,
které by se nejradši sežraly

v autobuse:
nějaká žena vedle mě četla mou knihu.
četla si má slova.
a já mlčel, zvědavý:
neznámá žena a moje kniha
a já, pro tu ženu neznámý
– zastyděl jsem se, jako kdyby se plod
díval na rodiče v okamžiku, kdy ho počínají.

Pak už věci běžely
podle navyklého řádu. Nebyl žádný důvod
cokoliv měnit. Měla se s tím
smířit, když se na ni v noci znova sápal. Odvrátila
od něho oči, jako by ji kdosi znásilnil.

to
hle

hřiš
tě

pa
tří

pad
lým

kvě
ti
nám

tou
la
vým

koč
kám

a

ztra
ce
ným

li
dem

Nehybný čas
zakrývá
svou nevyhnutelnou tvář
a mění se, aniž by převlékal svůj šat:
v noc nebo útlou jitřenku,
v dlouhé ticho návětrných plání,
v jablko kypící létem