To kdysi vzpřímené tělo
které si umělo říct slunci
o prsten
už nevyjde nahoru
Jen moje paměť ještě stoupá
po točitých schodech
a chce mít poslední slovo

Když překrojíme vejpůl svůj spánek, zjišťujeme, že osvobozený duch se vždy nenavazuje na ty údajné divy, které minuty naší bdělosti tak rády hromadí. Daleko víc než draci nebo výbuchy porcelánových sopek mě děsí ty průplachy prázdnotou, jako třeba když sním, že nesním.

nebe se zatahuje
na parapet protějšího domu
dosedá druhá vlaštovka
ruštinářka si stěžuje
na všeobecnou averzi
a vrací se zpátky k puškinovi

V křoví ležela stará koňská lebka; shýbl se, zvedl ji a obracel ji v rukou. Lehká a křehká. Bílá jako papír. Držel ji vsedě na bobku v podvečerním šeru. Zuby jako z kresleného seriálu se viklaly v čelistech. Švy v lebce jako nepravidelné svary mezi kostěnými pláty. Přidušené šumění písku uvnitř, když ji otočil.

A pak se to už tedy odehrálo. Chlupatý dostrkal Vlasatého před ten portrét. A teď už od něho upřímně čekal, že tady se zastaví, zasekne a začne skutečně trčet. A taky se dočkal.

Právě jsem viděl, jak po schodišti přede mnou sestupuje Tola a brblá, protože kostnatý nebožtík klouže po plátěném žlabu nosítek a oholenou lebkou ho šťouchá do ledví. Já jsem byl tehdy rád, že se mě mrtvý nedotýká, a s obtížemi jsem našlapoval a zvedal držadlo, aby mě nebouchalo do kolenou.

Na vlakovém nádraží
mezi oprýskanými dlaždicemi.
Jako vyčichlé vzpomínky
rozsypaný tabák.