léta na parketách
noc přináší klid
svět zhasne
zbyde jen tvůj pokoj
spousta takovejch pokojů
ale nikdy ne přesně takovejch..
dneska jseš tu
z krve a spousty vody a nepatrně masa
zejtra tu budeš
jako mrtvej vlas na podlaze
léta na parketách
a nic
minulost je blbý album dobrý leda tak
pro mámy
a budoucnost neexistuje
všechno naráz umírá přítomností..
ze zdi sestupuje Nefertiti
jak živá
šukám ji až se zrcadla černaj
zatímco jeden podpis nehtem a krví
růžoví pod omítkou
a baráky psi a slunce pláčou
vaří se to a valí
k nějaký řiti
zrovna
tady
výpusť do který odtečou pyramidy
tvoje ruce
tvoje potřeba tvaru
její světlo..
to by z toho ptáci blili steskem
jednou budeš chcíplej borče
jako moucha ve starý lampě
s kterou někdo třískne před popelnice
a nedoví se
jakejs byl úžasnej letec v srpnu
a jak byla ona nádherná v červenci..
nojo dohajzlu
noc přináší klid
svět zhasne –
zbyde jen tvůj pokoj
spousta takovejch pokojů
ale nikdy ne přesně
takovejch..

chcanky
Protínám prázdnej staromák po ránu
slunce mí svítí do udivený tváře
tento život
je fake který nám přetáhli přes hlavu
jako svetr s dírama místo hvězd
/za kterýma falešní bozí
hrajou kriket s lebkama../
a přesto je tu skutečná ulice
a skutečná krev
a velice skutečná skutečnost
kurva
moje poslední cigareta zhebla
vystřeluju ji do vzduchu
kde ji elegantně sebere racek
a dočoudne jí..
a vše je tak důvěrné a známé
/neustále vstupuju do stejný stoky/
kloužu po poledníku staromáku
pod dekou se tam převlíká smrtka
ale ne ta Smrtka..
v křiváku mám lahvičku chcanek
na vstupní prohlídku do Staváku
je to stejný jako v dětství
esence ponížení..
vyplivnu bolest
vydávím jí jako chuchvalec starejch
chlupů..
a pak mě stará dobrá ordinace v palackého
přijme po patnácti letech
jako bych se vrátil z hajzlu
jenom míň kučeravej
a vydechne mi do tváře pudr z hvězd
a sentiment ..
z ordinace se vynořuje operní diva
v dlouhejch černejch šatech
zastaví se před oknem
a pozdraví jako přízrak
hustý

venkov reminiscence
někdy je to dobrý
vykopat si pošetilej karneval z hlavy
vyhnat tanečnice i hudbu
zhasnout světla
sundat sentiment ze stěny
sundat si šaty
a vymést to všechno do šitu i s televizí
a krepovejma vzpomínkama
vykopat se z kocoviny a zůstat tak
vysrat se na lítost bolest
a smrt
nechat prostě ze zdí civět hrůzu jenom tak..
přemoci ticho
ocenit ho
a jako šílená olovnice dosáhnout jeho hrobovýho
dna
a pak, jestli ti nezešílí střední ucho
se objeví neznámá hudba
vynoří se jako krakatice ze zóny soumraku
jako novej rif kterej není zatíženej ničím
jako první křik
té tvrdé sofistikované opice jménem člověk
s pohledem zvráceným k nebi,
jako vytí vlka
jako kakofonie která se přelévá v beethovena
sedícího nad piánem
s koštětem zastrčeným v srdci..
dneska jsem sám, ve starém domě
v takovém tichu v jakém jen možno
tady na vsi, žijeme blíž smrti
a hvězdy jsou jasnější a kopule chrámovější
a tento dům je ozvučná deska na kterou se dá brnkat šílenstvím
blues

prasnice
pouštím si písně od starýho sentimentálního strýce
z holešovickejch bubnů
kde jsem uvíznul na dekádu
ve stanu kterej jsem vztyčil uprostřed bytu
/jako to dělaj děti
z dek a chlupatejch obav../

a živil jsem se lógrem
a kousky špeku a kandovanýho ovoce
co nějaká dobrá duše pověsila
v zimě na keř

na ranní koněvce jsem nakopnul startky
nalezený šťastný cigarety
voňavější než řízek v otevřeným okně
nade mnou

voňavější než vzduch
nasátej maníkem zrovna puštěným
z basy

v lacinejch bufetech
jsem studoval jen sekci polívek
vždycky jsem k ní sežral hromadu pečiva
ale dneska ty děvky měly jenom dršťkovou

tak jsem si tu břečku z nouze dal
a přemítal jsem o prasečí duši
zatímco její kousky jsem odstrkával na kraj talíře

a sežral k tomu 5 rohlíků.

strašně jsem se styděl

bůh není muž
je to obrovská nádherná růžová Prasnice
která obětovala svoje syny

za hříchy
jako je tenhle..

dědek
tomuhle maníkovi se říkalo dědek –
mohl za to jeho šílenej ksicht
přestože měl kolem třiceti
jeho tvář byla drasticky zvrásněná
jako papyrus
jako nějaký zapomenutý lehce přisprostlý evangelium
nalezený na džbánu v praze.

rozrytá absencí klidu rozrytá chlastem a vášní
plus nějakej nezdolnej trpasličí gen po předcích
kterej mu bránil se z toho všeho sesypat:
“já jedu do posledního náboje” neustále opakoval..

myslím že dědek se už narodil starej
vytáhli ho rovnou s rezatejma vousama a pleškou
/po stranách si to nechával pravoverně růst/
vytáhli ho rovnou s těma tlustejma brejlema
a vymláceným úsměvem lehce stydlivýho paka..

to léto jsem makal v kapličce jako kulisák
a když jsem vyfáral, chodil jsem se zotavovat do Slavie..
tam seděl kolega zvaný Peklo:
“ty vole tys rešil nějaký laciný bydlo viď?

kámošovi zemřela babča
a on tam někoho hledá, je to neprůchozí podkroví –
no a je tam dědek.. ale protože vím že píšeš
a docela se mi to líbí, tak hochu vole tohle by mohlo
bejt něco?! co ty na to? nájem je tisíc pětset!?”

nebylo co zvažovat
žádné proměnné neexistovaly
na starým fleku to zrovna začalo smrdět
a tohle znělo skvěle..

tak jsem pobalil moje věci, vešlo se to celý do loďáku
vzal stroj a kytku a vyrazil jedničkou do kopců..
vyskočil jsem na Baterii
seběhl mezi skleníky a bylo to..

ten pokoj byl dlouhej a úzkej
jako nůž na dopisy
jako horská stezka
jako sirka –
ubíhal v chirikovský perspektivě
k malýmu oknu na konci
kterým odcházel kouř a život
a naftalinovej dech almar
plus celý pokolení mrtvejch molů.
váleček na zdi jako nekonečná mandala
a geometrická kontemplace
kterou rozkopne až mistr Prach

do toho okýnka jsem sedal s vínem
a civěl dolů na moře skleníků
blyštivejch a nebezpečnejch.
vikýřem padalo světlo
na velkou postel kde stará paní skonala

to bylo před 14ti dny
/nepatrný eau de toilette smrti/
a teď jsem tu já
na stolku přítelkyně televize
ještě chvíli popíjím
a pak upadám do peřin
přikrývám se přehozem přes hlavu –
jsem neviditelnej
brokát se nadechuje a vydechuje
bez mýho přičinění..

ráno mě budí smrad jáhlový polívky
dědek v džínovejch kratasech tancuje v marasmu kuchyně
mezi květinami frčícími na ledku
mezi rybičkami který opouští akvárko
jako chimerický kocovinový vize
totální overdrunk karneval
kolem projel motorák kterým jezdil hrabal do poldovky
a my při polívce civěli z okna na rozflákaný skleníky
na prahu z rozbitýho skla a snili o lahváči
a čistejch věcech

v noci jsme vycházeli na lov lahví a jiných cenností
dědek nacházel zmuchlaný tikety do sportky
na kterých bylo jako zázrakem
pár kil..
a když bylo nejhůř zlehka jsme vyplenili nedalekou zahradkářskou
kolonii..

chroupali jsme syrovou mrkev když
někdo zaklepal,
byli to policajti, použili skutečný dědkovo jméno
a odvedli si ho s sebou..
když zavírali dveře jeden z polišů se na mě podíval
“a vaše jméno?”
“patrik hartl” odpověděl jsem..

to se stávalo párkrát do měsíce
ale vždycky ho v pořádku vrátili
/šlo o nevyzvednutou poštu/
na chodbě jsem slyšel jak se smějou jeho historkám
v tom byl neuvěřitelně dobrej
byl to jeho štít
jeho mačeta
všichni se nakonec začali smát
šéf kterej nás v pracovní době vytáhnul z hospody
u netopýra
chlap co si přišel vyřídit účty
policajti magoři a vrazi, všichni se smáli
a i ti ukrajinští kolegové se smáli
od jednoho velkýho ucha k druhýmu velkýmu uchu..

jenoho památnýho dne jsem si dal houbičky
s jednou slečnou na babiččině posteli
zústali jsme na ní celej den
bylo to skvělý, kolem se vztekle převaloval svět
a nemohl na nás,
a pak přišla velice osvobozující satori
po který jsem už do práce nešel a ani ten další den
zkusil jsem se tam objevit ten třetí
a dělat jakoby nic
ale mistr Petřík si mě zavolal a požadoval omluvu -.-.

z kanclu jsem vyšel volnej jako pták
po pár měsících se to posralo i u dědka
jeden vrah ze lvova mu nabídl dvojnásobek mýho nájmu
a tak mě prodal..

po pár letech
měl jsem zrovna prachy
koupil jsem láhev a karton cigaret
a vydal se mezi skleníky
zabouchal jsem na dveře, ticho
tíživý ticho
ticho rybek lapajících po dechu –
dary jsem složil na práh a odešel..

dědek se dostal do nesnází
prodal chatku v posázaví
pak přišel i o byt..
našli ho v nějaký beznadějný zahrádkářský
kolonii,
ze srdce mu horizontálně trčel nůž
jako vykřičník
tentokrát se zachechtalo samo nebe..