Maríi bylo čtrnáct. Vypadala jako dítě, ale přemýšlela jako žena. Nechtěla zůstat v téhle díře a už vůbec nevěřila v Boha, toho směšného impotenta, jak mi po týdnu s jemnou dávkou provokace sdělila, a smála se v klimatizovaném autě na plné kolo, takovým tím všeprostupujícím perlivým smíchem dívky, která se v životě neztratí, anebo přesně naopak.

Nejsem schopna přesně pojmenovat tu pohnutku, která bezprostředně vede k tomu, že začnu psát. Určitě se to nějakou dobu koncentruje a pak člověk prostě začne.

Děti jim plakaly, žena si zoufala, muž si rval vlasy, že zahynou ve vichřici, v mrazu a ve sněhu.