Výstava v Centru současného umění DOX pojmenovaná Andros (kurátor Vratislav Maňák, přístupná do 24. 1. 2027) sice nese podtitul „Mužské tělo v současném středoevropském umění“, do popředí však klade otázky týkající se nejen současného zobrazení mužského těla, ale také možnosti zpodobení maskulinity v našem post-patriarchálním světě. Obě polohy, vyobrazení mužského těla a zobrazení maskulinity, však spíše promíchává, zatímco my je v promýšlení výstavy chceme oddělit a soustředit se na tu druhou. Vždyť vyobrazení mužského těla nemusí sloužit jen ke zobrazení maskulinity, ale také k znázornění rolí, do nichž je příslušné tělo obsazeno. Nás však zajímá primární vazba mezi vyobrazením mužského těla a zobrazením maskulinity.

Dějiny západní vizuální kultury opakovaně zviditelňovaly maskulinitu prostřednictvím pozoruhodně konzistentní tělesné fikce. Archetypální maskulinní tělo bylo znázorňováno coby vzpřímené, ohraničené, proporční, svalnaté, tělesně způsobilé, sebeovládající se a zdánlivě nepropustné. Od jeho vnější koherence se očekávalo, že bude rezonovat s odpovídající koherencí charakteru: rigidita postoje byla důkazem disciplíny, tělesná kontrola potvrzovala kontrolu morální, fyzická síla zviditelňovala pozici autority. Umění bylo v tomto diskurzu kritickým hybatelem – exhibice obrazů těchto archetypálně maskulinních těl skrze konvence pevného postoje, širokých ramen, zdrženlivé tváře a ostré čelisti diktovaly vizuální gramatiku toho, co kultura nazývala „maskulinním“. Poslední dekády však poukázaly na to, že tento rigidní vizuální kánon maskulinity je hluboce nedostačující a zásadně problematický. Feministické, genderové, queer a trans teorie upozornily, že žádná identita se nestává srozumitelnou jen díky biologické danosti.

Výstava vychází z konceptualizace eroze představy dokonalého mužského těla, které bylo historicky konstruováno jakožto situační socio-kulturní ideál a zároveň jakožto krajina, do níž jsou vtiskovány a skrze niž jsou udržovány normativní představy o archetypální maskulinitě. Namísto toho, aby maskulinitu chápala jako něco, co je mužskému tělu imanentní, jednotlivá díla v první části výstavy odhalují napětí tohoto vztahu a obnažují tělo i s ním spojované představy jako rozpouštějící se až k nečitelnosti. Tato díla vypovídají o estetice zranitelnosti mužské figury, jako například v silné tvorbě Davida Javorského Man is a Mystery (2000). Autor znázorňuje psychoanalytický vhled do nemožnosti čelit vnějšímu světu a zoufalou touhu zachytit se byť jen něčeho malého pevného ve vnitřním prostoru, kde snad existuje svoboda. Tón výstavy dále vyostřují vhledy do narativních a vizuálních strategií sebedestrukce, jako například v díle Thomase Riesse In Sich Atmen (Dýchat v sobě, 2023). Úpadek maskulinního heroismu se pak ukazuje například v křeči zachycené dílem Adama Šakového Oheň O8 (2023). Tato znázornění poukazují na okamžiky, kdy archetypálně maskulinní vize naleptávají mužskou figuru, jež jim bezmocně podléhá. Téma palčivé melancholie, ztráty kontroly nad vlastním tělem, touhy oloupat, odštěpit, odstranit archetypální obraz maskulinity exemplifikují také fotografie Ivana Pinkavy; například v díle Loner (2015) se mužská figura zdá být jakousi slupkou, opuštěnou, nefunkční – krásnou, jistě, ale naprosto ztracenou.

Druhá část výstavy uvažuje nad možnostmi restrukturalizace těla směřujícími k novému zobrazení, v němž by tělo bylo schopno v marném boji čelit archetypálnímu maskulinnímu tropu. Na to poukazuje spletenina těl a rozplynutí jejich individuální celistvosti ve tvorbě Spyrose Lenta Tangled I (Aaron & Linus) (2022). Podobně se přezkušuje síla mytologicky polymorfních těl vracejících se do prostředí přírody a rytmu chůze, například v díle Tomáše Honze Bronzový býk (2019). V obou variantách se ukazuje, že tento souboj s archetypální maskulinitou lze sice vést, ale nikoli vyhrát, pokud se zobrazení těla drží tělesnosti jako takové. Selhání však otevírá nové perspektivy, v nichž lze na maskulinitu nahlížet. Maskulinita nevzniká izolovaně a ani její proměna nemůže zůstat záležitostí jednotlivého těla. Je utvářena vztahově, intra- a inter-aktivně – prostřednictvím druhých těl, společenských struktur, očekávání, tužeb, způsobů vnímání a nahlížení. Toto zjištění podtrhává „golemická“ socha Kateřiny Komm Rod mužský životný (2021), jež na paži třímá figuru ženy. Dílo posouvá tradiční mysterium zobrazení Madonny s dítětem (kdo komu dává zrod v tomto tajemném spojení?) k rozjímání nad otázkou, kdo je vlastním původcem zobrazení mužského těla v dynamice vztahu tvůrce a utvářeného. Vede k myšlence, že maskulinitu (stejně jako feminitu) lze vnímat jako součást komplexní asambláže, neustále tvořené a přetvářené, pučící a metamorfující prostřednictvím vztahů mezi lidskou a mimo-lidskou matérií: těly, objekty, afekty a prostředími.

Zaměření pohledu na tuto celistvou sociokulturní, politickou a environmentální asambláž nabízí způsob, jak uniknout přílišné vazbě transformace maskulinity na ikonografii těla. Cílem současné diskuse by tudíž nemělo být hledání nové podoby těl, jež by archetypální maskulinitě vzdorovala, ale restrukturalizace uspořádání vztahů, jež ji udržují. Toto rozlišení je podstatné, neboť současná kritika maskulinity svádí k utváření nového archetypu. Nahradí-li se obraz tvrdé, neústupné a emočně uzavřené maskulinity obrazem maskulinity citlivé, pečující a ochotné odhalovat vlastní zranitelnost, proměňuje se sice její tvář, nikoli však nutně její svazující rámec. Morální obsah se mění, zatímco osifikovaná struktura ulpívá. Právě v tomto světle je potřeba přistupovat k současným úvahám o inkluzivních a hybridních maskulinitách: žádný individuální tělesný či afektivní postoj by se neměl stát novým ustanovením jediné „správné“ maskulinity.

Vazbu mezi vyobrazením mužského těla a zobrazením maskulinity je tedy třeba spíše narušit a posunout mimo ikonografii do oblasti vztahové asambláže. Ta stále pracuje se zobrazením, ale poskytuje tělesné formě obrazu třetí rozměr vztahové, tedy sociální a psychické dimenze. Asambláž dává zobrazení maskulinity transformativní povahu. Do výstavy vyobrazení mužských těl však vnáší rozměr asambláže až její návštěvník. Ten musí, coby vnímající, obrátit svůj pohled dovnitř vztahových rámců, které s sebou přináší. Právě proto se klíčovým dílem výstavy nakonec může stát jedno z méně nápadných děl, a to soubor prací Antonína Sondeje, jež ornamentálně znázorňují různorodost zraku. Perspektiva vnesených prožitých vztahových situací přenáší přetížené obrazy těla do prostoru vztahové asambláže sociokulturního, politického a environmentálního celku, v němž teprve může k transformaci zobrazení maskulinity dojít.