Prostorem, kde se sociální kritika a utopie protínají, jsou trhliny v dominantním systému, místa, která se pod jeho tlakem lámou. Současná politická teoretička Albena Azmanova například mluví o tom, že na základě hledání kořenů sociálního poškození se ukáže, v jaké podobě se projeví směřování ke spravedlivější společnosti.
Když mluvíme o periferii, představíme si nejčastěji místa nebo fenomény, které jsou mimo hlavní dění, nacházejí se na okraji nebo jsou vyloučené. Zpravidla s sebou tato představa nese také pejorativní nebo negativní konotace. Ještě z jiného hlediska bychom pak mohli říct, že periferie mají menší nebo horší přístup k mocenským strukturám a k rozhodovacím procesům. Zároveň ale nejde říct, že by společenský vývoj periferie jaksi obcházel; chod společenského systému je zahrnuje, ale dělá to mnohdy způsobem, která neodpovídá jejich potřebám, anebo je přímo znevýhodňuje.
Periferie přitom může mít řadu aspektů. Nemusí se jednat výhradně o geografický prostor, ale může jít také o určitou skupinu lidí, může jít o typy prožitků a vnímání nebo o způsob uměleckého vyjádření, které se – ať už dobrovolně, nebo ne – staví mimo hlavní proudy. Všechny tyto různé případy periferie mají společné to, že jejich vlastnosti je staví mimo převládající normy nebo zájmy; proto zůstávají na okraji. Není tomu ale tak, že bychom mohli nalézt jednu společnou vlastnost, která by definovala perifernost. Tyto aspekty, které jsou vydělující či atypické, jsou různorodé. Dalo by se proto říct, že chyba je na straně převládajícího společenského systému, který si s určitými projevy neumí poradit a vylučuje je.
Podle mého názoru je periferie především ambivalentní pojem, pro který není zdaleka tak snadné určit jasné hranice. Vyjadřuje napětí nebo rozpor mezi nastavením společenských struktur či společenských norem a žitou skutečností nebo individuálním prožitkem. Zatímco systém může sebejistě prohlašovat, že vše funguje tak, jak má, a pro každého je k dispozici stejná příležitost dosáhnout blahobytu, člověk může zjistit, že se ocitl na periferii a že zajištěné fungování systému se pro něj vlastně ocitlo kdesi na okraji jeho vyhlídek. To se může stát nejen v drastických podmínkách lidí, kteří jsou skutečně sociálně, ekonomicky, ale i prostorově vyloučeni, protože se nacházejí třeba v místech válečných konfliktů nebo násilí. V jiných podobách se do takové pozice může dostat ledaskdo.
Periferie tak na jedné straně naráží na limity stávajícího společenského systému, na straně druhé zde vyvstává prostor pro specifické perspektivy, pro jiné zkušenosti, pro jiné typy kreativity. Jevy nebo jejich aspekty odsouvané na okraj nemusí být výhradně negativní, mohou být zkrátka jenom odlišné, jiné, než se do zavedených pravidel zrovna hodí. Hranice mezi centrem a periferií jsou prostupné a zároveň se neustále posouvají. Periferie slouží jako reflexe centra: odráží se v ní selhávání a problémy, se kterými se centrum potýká, ale snaží se své nedostatky skrýt a odsunout je do míst, kde budou méně viditelné. Současně ale periferie sama reflektuje centrum v tom smyslu, že na něj nahlíží ze své svébytné pozice. Nabízí pohled z okraje, bez kterého centrum nelze nikdy plně pochopit. Proto se periferie může stát prostorem rezistence, emancipace nebo odolnosti; představuje úhel pohledu mezi sociální kritikou a utopií.
Prostorem, kde se sociální kritika a utopie protínají, jsou trhliny v dominantním systému, místa, která se pod jeho tlakem lámou. Současná politická teoretička Albena Azmanova například mluví o tom, že na základě hledání kořenů sociálního poškození se ukáže, v jaké podobě se projeví směřování ke spravedlivější společnosti. Ač by to sama odmítla, v sociální kritice se tak objevuje rozměr utopie jakožto horizont, ke kterému z přítomnosti poukazují různorodé nespoutané, prchavé impulsy touhy a nespokojenosti. Periferie zahrnuje jak prostor, který nese stopy poškození, tak i prostor, z nějž lze nahlédnout spravedlivější uspořádání. Přesto je potřeba mít na paměti, že ani impulsy vznikající na periferii, ani vyhlídky jiné společnosti nemusí být pouze emancipační, ale mohou být temnější a nebezpečné. Potenciál periferie je tak skutečně spletitý a bylo by zjednodušující vnímat periferii pouze jako odkladiště nepotřebného a odpadlého, stejně jako by byla zkreslující idealizace periferie.
Motivem, který se nakonec představením S(t)igma prolíná nejvíc, jsou dle mého názoru pochyby: pochyby o sobě i o druhých. Je to nedůvěra, kterou můžeme pociťovat vůči mužům či vůči ženám, je to nedostatek víry ve vlastní schopnosti i v to, že člověk je dost dobrý takový, jaký je, je to nejistota v mezilidských vztazích, která může vést k jejich naprosté absenci, nebo alespoň absenci těch smysluplných, je to neochota přijmout porážky a neúspěchy. Jako největší varování ale vyvstává otázka: proč nepochybujeme o systému, který tohle všechno umožňuje?
o dnešní doby, kdy jsme svědky nejedné katastrofy a zároveň směřujeme do katastrofy patrně ještě větší, se podle mého názoru paradoxně velmi hodí právě díla, která se neberou příliš vážně – včetně děl populárního umění. Smát se, bát se a aspoň trochu se zamyslet je vlastně celkem adekvátní reakce.
Úkrok stranou tak v době, která upřednostňuje rychlá a snadná řešení, může mít velkou váhu. Zamyslet se nad tím, zda jsou určité normy, způsoby jednání či celospolečenské principy skutečně tak prospěšné a pravdivé, jak deklarují, je prvním krokem, který umožňuje bránit se manipulaci a brzdit devastující směřování společnosti.
Ztratit radikalitu utopie by ale dle mého názoru byla škoda, i za cenu toho, že je tudíž potřeba přijmout její paradoxní a problematickou povahu. Výše naznačené obtíže spojené s pojmem utopie mě vedou k přesvědčení, že zdaleka nejlépe vysvětlitelná a nejvíce prospěšná i z hlediska společenské kritiky a emancipace je utopie chápaná v estetickém kontextu.
Díla Margaret Atwood mají dle mého názoru mimořádnou schopnost zachycovat tyto okrajové, subtilní maličkosti či motivy a činit je významuplnými. Jde mnohdy o prchavé, neurčité, nebo dokonce až absurdní aspekty zkušenosti, které ale v textu nejsou přímo pojmenovány. Text kolem nich krouží, evokuje obrazy, pocity, ale také vyvolává zvuky, vůně či chutě.