Výstava „Milá Adrieno…“ (kurátor Jan Skřivánek), jež probíhala v Museu Kampa od 6. června do 13. září 2026 a konala se u příležitosti 100. výročí narození Adrieny Šimotové (1926–2014), otevírá prostor k vrstevnatému rozjímání o životním rozhraní přítomného a nepřítomného, o vědomí i těle naplněných i vyprazdňovaných ztrátou a jejími stopami. První z celkem tří vrstev výstavy přibližuje autorku jako pozornou svědkyni tichých gest, která svou rutinní povahou udávají tempo všedního dne; tiché natahování punčošek, melodie ukryté v česání vlasů. Jen zlehka se dotýkají vědomí, pučí v mysli nepoznaně, aniž dojde k jejich výraznému povšimnutí. Autorčina díla, často osvobozená od prosté popisnosti, v této první vrstvě promlouvají s lehkostí, ba až s jakousi hravostí v případě maleb, kde do zorného pole vniká abstrakce. Již zde se však výjevy chvějí předzvěstí paradoxu, který bude rezonovat vrstvami následnými. Vědomím, že každá přítomnost je již předznamenána svým odchodem, každé přítomno je již prostoupeno nepřítomností. U děl Adrieny Šimotové se tento nepatrný posun mezi přítomností a mizením či ztrátou postupně vyjevuje i v jejím nejstarším uměleckém tvarosloví.

Vrstva druhá vnímajícího situuje doprostřed rozmetaných citů a palčivé ztráty, dlouhodobě očekávané, a přesto o nic méně bolestné – ztráty milovaného člověka, manžela Jiřího Johna (1972), ztráty, jež otřese vnímáním i samotným chápáním reality. Je to právě práce s tímto rázným prázdnem, již výstava postupně rozevírá. První reakce je ještě abstraktně malířská, cyklus akrylů na sololitu z roku 1973 zobrazuje prázdnotu lože v nemocničním pokoji, smuteční konvalinky na nemocničním stolku i to, jak ztráta někoho, kdo byl tak silně přítomný, vede ke zhroucení prostoru. Prázdno v tomto cyklu je ničivé, zející, narušující strukturu toho, co zůstalo přítomné. Postupně se však v díle Šimotové hlásí ke slovu prázdno otevírající a tíhnoucí k naplnění, prázdno výtvarně vyslovitelné otiskem těla. Otisky fragmentů či celých figur levitujících na papíře, zbavených své tělesné váhy, poukazují na tělo, jež nemůže, nedokáže být zachováno ve své přítomnosti, a přesto nechce zůstat jen zející dírou nepřítomného – jen otištění učiní toto nepřítomno vnímatelným. Otisk zhmotňuje absenci svého původce, je to tedy plně, hlasitě přítomná absence, nezadržitelně rezonující, otisk-stopa. Šimotová posiluje naléhavost svého sdělení navíc ještě mačkáním, deformací papírového povrchu, jakýmsi otiskem na druhou; dlaně v sobě tisknou záhyby papíru, lapají po nemožném doteku.

Tento obnaženě haptický akt se uskutečňuje stále razantněji ve vrstvě třetí, kde otisk-stopa nabývá podoby řezů či perforací. Narušení dříve hladkého povrchu, naznačeného již mačkáním, má drásavou povahu. Umělkyně rozevírá obraz tím, že se dopouští zdánlivě násilného gesta perforováním papírů, rozřezáním či potrháním pláten. Rozetnutím povrchu je vnímající násilně konfrontován s absencí, bolestnou, nevratnou a totální. Zároveň však autorka řezem transformuje podmínky materiality obrazu, souvztažností na jeho povrchu. Absence je znovu bolavá a nezvratná, není však prostě zející, nýbrž otevírá prostor za povrchem obrazu k průhledu, k průniku protisvětla, ke vstupu vnímajícího pohledu. Řez artikuluje mezeru, rozhraní mezi viditelným a skrytým, mezi povrchem a prostorem za ním; nejde o jednoduchou, přímočarou destrukci.

Vstoupením do prostoru „za“ povrchem umělkyně odhaluje obraz, který komunikuje ve své celistvosti. Přítomnost jednotlivé roviny je podmíněna vztahem k rovinám druhým, viditelné je neoddělitelné od skrytého, plocha obrazu od aktu, který ji rozrušuje, roviny se k sobě natahují, tíhnou po prolnutí, propojení. Obraz skrze tuto stopu-řez není uzavřen sám do sebe; svou nesmírnou, jadrnou, zoufalou obnažeností do sebe neúprosně zahrnuje to, co je mu vnější. Včetně vnímajícího samotného. Prchavost každodenního okamžiku ve vrstvě první se přetavuje do otisku a haptické intenzity mačkaného papíru ve vrstvě druhé, do palčivého narušení obrazu, jeho rozevření, aby nakonec sdělení vedlo k momentu, kdy je vnímající sám opticky zahrnován nejen do vizuálního pole obrazu, ale také do bolestné rány, kterou ztráta působí. Nejde však jen o zející bolest, ztráta zároveň otevírá prostor – rána je prostorem, v němž lze nechat nepřítomné otisknout se. Jedna práce ze série textilních koláží na sololitu z druhé poloviny 70. let, Rozhovor v čase, ukazuje, že dialog napříč rozštěpením přítomného a nepřítomného je možný. Ve dvou polofigurách tu vidíme stejný profil, první je zdvojený (vystupuje pod ním tvář druhého – a není jasné, zda vnitřního sebe, nebo zvnitřněné milované a nyní chybějící bytosti), druhý ztělesněný prázdným místem po vyříznutí první polofigury. Minulá a budoucí tvář, plná i vyprázdněná ztrátou, tu spolu mluví a scelují rozpolcení, aniž by ho popíraly.

Možnost vstoupit do prostoru rány, do otevřeně hlasité absence kulminuje, snad mimoděk, instalací samotnou. S ohledem na citlivost uměleckých děl jsou některé kouty prostoru jen jemně osvětlené, což způsobuje, že hledící, jeho vlastní tělesnost v podobě odrazu vstupuje do obrazového pole, zrcadlí se na ochranném skle děl a na malý okamžik je transformuje. Přítomnost je to nestálá, vrtkavá a letmá: objeví se, překryje obraz a vzápětí je jí předurčeno zmizet. Právě postupné vtahování do materiality obrazu tak tímto letmým sjednocením skrze stopu-odraz zcela doslovně postihuje figuru vnímajícího, což, snad bezděky, uzavírá narativní kruh výstavy. Vnímající vstupuje do dialogu se svým vlastním odrazem na skle, které chrání zobrazení rány. Cítí puzení nejen k rozhovoru se sebou, ale také k tomu otisknout se ve vystaveném díle více než jen odrazem. Cítí potřebu dýchnout na sklo a zanechat na něm stopu vlastních nepřítomných rtů. Výstava se tak skrze bolest ztráty a zpřítomnění nepřítomného v prostoru ztělesňujícím zobrazení řezné rány dostává zpět k tichému gestu prchavé všednodenní činnosti. Vnímající má naléhavou potřebu tichým dýchnutím rozmlžit viditelnost řezu, a tak na okamžik zacelit hlasitě znějící prostor rány, zející mezi přítomným a nepřítomným, naplňovaným i zasaženým prázdnem.