Martina Leierová (1967) vstupuje novelou Století mužů na území, které současná literatura i film dobře znají. Zhroucená civilizace, ozbrojené jednotky ovládající krajinu, nedostatek jídla, útěk za bezpečím, rodiče ochraňující děti. Čtenář si snadno vybaví dystopické romány Raye Bradburyho, filmové adaptace typu Bird Box nebo Leave the World Behind, případně ozvěny válečných konfliktů současnosti. Proto není nejzajímavější otázkou, co se v novele děje, ale proč se autorka rozhodla vyprávět právě tento příběh.

Leierová ponechává okolnosti katastrofy záměrně neurčité. Nedozvídáme se, kde se příběh odehrává ani kdy přesně nastal společenský kolaps. Nevíme, kdo jsou Uniformy, které systematicky ničí svět, ani co přesně vedlo k převratu. Autorka důsledně odmítá dovysvětlovat svět, který vytvořila, a ponechává významné mezery v příběhu otevřené. Tento postup může některé čtenáře frustrovat, současně však posiluje autenticitu vyprávění. Ani lidé uprostřed válek totiž obvykle neznají všechny souvislosti. Disponují jen útržky informací, dohady a nadějí, že se ztracení jednou vrátí.

Místo vysvětlování sledujeme jedinou rodinu. Annu, její děti Theu a Slavíka a Muže, který je zpočátku chrání ve sklepě jejich domu, než se vydá hledat jídlo a beze stopy zmizí. Už věta na začátku příběhu předznamenává, že jeho odchod nebude obyčejnou epizodou: „Oni dva byli naposledy spolu sami doma. A ji tehdy ani nenapadlo slovo naposledy.“ (s. 9) Absence vysvětlení se ukazuje jako jedna z největších předností knihy. Leierová nesklouzává k politickému thrilleru ani ke spekulativní science fiction. Zajímá ji především psychologická zkušenost člověka, který se musí naučit žít ve světě, kde se nečekaně rozpadly všechny jistoty.

Když se to rozjelo, když zmatek přerostl ve zlo a to přerostlo v realitu, uvnitř ní se začaly otupovat hroty.
s. 23

Jediná věta přesně vystihuje proces, který dobře známe nejen z literatury, ale i z dějin. To, co bylo ještě včera nepředstavitelné, se během několika dnů stává novou normou.

Silnou stránku novely představuje atmosféra. Strach nikdy nepřichází prostřednictvím velkolepých akčních scén, ale skrze ticho, prázdné domy, kostel plný mrtvých těl nebo neustálou nejistotu, zda další den bude vůbec co jíst. Vyprávění zůstává komorní a tím získává na přesvědčivosti. Čtenář nepotřebuje znát strategii války ani politické pozadí převratu. Stačí sledovat matku se dvěma malými dětmi, která se snaží dojít k moři, odkud by měla odplouvat loď do vysněné Oázy. Leierová přitom nabízí víc než jen příběh o přežití.

Pod povrchem se postupně vynořuje otázka, kterou naznačuje už samotný titul. Století mužů se zpočátku jeví jako zavádějící název. Čtenář může očekávat společenskou sondu do postavení mužů nebo generační výpověď o maskulinitě. Ve skutečnosti jde o název sešitu, do něhož chtěl Muž zaznamenat všechno, co lidstvo dokázalo, aby něco zůstalo budoucím generacím. Teprve postupně se však ukazuje, že titul lze číst i ironicky.

V jednom z nejvýraznějších dialogů Anna dětem vysvětluje Danteho Inferno:

[Hříšníci] pokazili, co se dalo. Neřídili se tím, co je správné. Narušili základy domu a pak se jim zbortil na hlavu. A teď procházíme tím peklem všichni, kvůli nim. Procházíme peklem a jsme rádi, že ještě žijeme.
s. 38

V této chvíli získává název knihy nový význam. Století mužů už nemusí označovat období pokroku, ale také století válek, násilí a rozhodnutí, jejichž důsledky nakonec dopadají především na ty, kdo je sami nezpůsobili. Není náhodou, že po zmizení Muže přebírá veškerou odpovědnost Anna. Autorka přitom nepíše feministický manifest. Muž není vykreslen jako viník ani tyran. Naopak, rodině se snaží pomoci a mizí při hledání potravy. Přesto je příznačné, že zatímco Anna, Thea i Slavík mají vlastní jména, otec zůstává prostě Mužem. Jako by představoval spíše princip než konkrétní osobnost. Individualita ustupuje symbolu.

Zajímavé je rovněž, že ačkoliv je Muž pro rodinu zpočátku nepostradatelnou oporou, po jeho zmizení se těžiště vyprávění nenápadně přesouvá jinam. Anna na něj vzpomíná, děti rovněž – „Chyběl jí Muž. Chyběl i dětem. Vzpomněly si na něj každý den. Potom pořád míň. Jako by zmizel s minulým životem.“ (s. 37) –, přesto se její myšlenky častěji vracejí k mateřství, těhotenství nebo každodennímu boji o přežití než k partnerskému vztahu. Jako by válka člověku postupně odebrala možnost truchlit a místo ní mu vnutila jedinou povinnost – přežít další den.

Stejně otevřeně Leierová zachází i s koncem. Nedozvíme se, co se s Mužem skutečně stalo. A nejistý zůstává i osud samotné Anny. Novela odmítá nabídnout definitivní uzavření, protože ani skutečné války podobná uzavření nenabízejí. Lidé mizí beze stop, rodiny zůstávají roky v nejistotě a naděje se stává jedinou možnou formou odporu.

Nelze však přehlédnout, že samotná konstrukce příběhu působí místy až příliš povědomě. Putování zpustošenou krajinou, hledání bezpečného útočiště i obraz civilizace redukované na boj o základní potřeby patří k nejčastějším motivům současné dystopické literatury. Nejde ani tak o jednotlivé motivy, jako spíše o jejich kombinaci, která se pohybuje v dobře známých žánrových kolejích. Tam, kde forma překvapuje jen zřídka, musí o to více přesvědčit samotné zpracování. Naštěstí zde Leierová obstojí. Vyprávění má přirozený rytmus, dobře dávkuje napětí, a především dokáže udržet čtenářovu zvědavost. Chceme vědět, co se vlastně stalo, kam zmizel Muž, zda Oáza skutečně existuje a jestli se rozpad společnosti někdy zastaví. Současně však autorka nenabízí jednoduché odpovědi ani vysvětlení lidské krutosti. Místo toho klade otázku, která přesahuje rámec dystopie:

Jak se sem, do naší civilizované doby, ksakru, tahle odporná primitivní krutost dostala? Kde se tu vzala? Je naše kultivovanost jen iluze? Mají lidé krutost a špatnost v genetickém kódu?
s. 40

Přestože se děj odehrává v neurčité době i na neurčitém místě, nelze se ubránit asociacím ze současnosti. Pochody ozbrojených jednotek, opuštěná města, improvizované úkryty i útěk civilistů připomínají obrazy, které v posledních letech zaplnily zpravodajství z Ukrajiny a jiných válečných oblastí. Právě tato neurčitost způsobuje, že novela nezůstává komentářem jediné historické události. Můžeme ji číst jako připomínku toho, že žádná civilizace není natolik stabilní, aby se nemohla během několika dnů proměnit v prostor, kde se základním lidským cílem stane obyčejné přežití.

Novela se tak přestává týkat neurčité budoucnosti a začíná mluvit o současnosti. O válkách, které se zdály nemožné, o společnosti, která věřila ve vlastní civilizovanost, i o křehkosti pořádku, který považujeme za samozřejmost. Století mužů možná nepřináší nový model postapokalyptického vyprávění. Přináší však něco jiného – připomínku, že konec světa nemusí být především spektakulární katastrofou, ale pomalým rozpadem lidskosti. A že po každém takovém rozpadu nezůstávají jen trosky měst, ale především lidé, kteří se navzdory všemu pokoušejí dál vést život.

V době, kdy dystopická literatura často soutěží v originalitě katastrofických scénářů, volí Martina Leierová opačný přístup. Nezajímá ji technická stránka zániku světa ani mechanismus společenského převratu. Mnohem více se zaměřuje na to, co zůstává člověku ve chvíli, kdy všechny civilizační jistoty zmizí. Století mužů proto nestojí především na originalitě svého námětu, ale na důvěře v obyčejné lidské vztahy a v odolnost těch, kteří jsou nuceni nést následky rozhodnutí druhých. Díky tomu novela utkví v paměti déle než řada žánrově odvážnějších postapokalyptických příběhů. Nepřekvapí svým světem, ale tím, jak přesvědčivě dokáže ukázat, co se s člověkem stane, když se svět kolem něj přestane podobat domovu.