Těžko psát v těchto dnech o něčem jiném než o vlně nenávisti a špíny, která se najednou vzedmula kolem setkání Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně. Od časů, kdy před dvěma lety nechal předseda SPD na Václavském náměstí instalovat nechutný předvolební poutač s fotkou muže tmavé pleti se zakrváceným nožem v ruce, nezažila česká společnost tak otevřený výlev primitivního nacionalismu. Přitom osmdesát let po válce.

Je snadné vyvolat v určitých vrstvách nenávist, ten džin vyletí z lahve raz dva, je ale daleko tvrdší oříšek ho tam potom zase zatlačit. Historie mnohokrát ukázala, že to už nejde. Téměř pravidelně ho vypouštějí cynici, kteří hledají téma, jakékoli téma, kterým by se zviditelnili a rozhoupali polarizaci společnosti. Polarizace je jejich živnou půdou, metoda je stále stejná: vnutit lidem představu ohrožení a vzápětí přijít s tím, že oni jsou s to před ním lid uchránit. Okamura instaloval na Můstku Afričana, teď sáhl po potomcích německy mluvících občanů české krajiny, kteří tu žili často po mnoho generací, déle než předkové jeho.

Je ostudné, že se k té hře se sirkami propůjčili vládní poslanci a že odhlasovali, že „sněmovna s konáním sněmu na území ČR vyjadřuje nesouhlas“ a ať od něho organizátoři „upustí“. Návrh podle médií předložil Tomio Okamura, a inicioval k tomu dokonce mimořádnou schůzi. To vše deset dní před zahájením krajanského setkání, kdy již bylo vše dohodnuto a připraveno. On a jeho lidé nepravdivě straší, že Sudetoněmecké sdružení chce zrušení Benešových dekretů. Přitom jediný europoslanec SPD sedí ve stejné frakci Evropského parlamentu jako nahnědlá AfD, která mnohokrát zpochybnila nacismus i ty zmiňované dekrety.

Pro to prohlášení zvedlo ruku jen třiasedmdesát poslanců, tedy třetina Sněmovny, při účasti pouhých sedmdesáti sedmi, vesměs z vládní koalice. Došlo by k němu vůbec, kdyby v čele Sněmovny nestál Okamura? Který zažehl požár a teď se dívá, kam až se plameny rozšíří?

Je velkou zodpovědností premiéra Babiše, že Okamurovi kývl na parlamentní hlasování. Nebýt poslanců největší vládní strany, kteří pro rezoluci zvedli ruku, by vyšuměla do ztracena. Proč to Babiš udělal, je záhadou, nikdy se neprojevoval protiněmecky jako třeba Kaczyński v Polsku, sám má v Německu mohutný byznys a nulový zájem na zhoršení vztahů s tím velkým sousedem. Že by někdo pošeptal, že na tom doma trhne pár bodů?

Sudetoněmecké setkání nakonec ukázalo, že rozdmýchávat protiněmeckou hysterii a hlásat, že sudetští Němci jsou nacisté, u dnešních Čechů moc nezabírá. Přes hranici jezdí pracovat desetitisíce lidí, od doktorů po pokrývače, mezi městy a obcemi existují desítky živých vazeb, lidé vědí, že bez německé ekonomiky by ta česká klekla.

Podle zpráv se na pochodu, tzv. Pouti smíření z Pohořelic do Brna, sešlo daleko víc lidí, než kolik tam bylo křiklounů. A důležité bylo vystoupení řady jmen, která měla s nacismem ty nejhorší zážitky a dnes smíření podporují. Spisovatel Milan Uhde, kterému v koncentrácích zahynulo osmnáct členů širší rodiny, syn Sira Nicholase Wintona či dcera spisovatele Arnošta Lustiga, který prošel několika koncentráky. Za akci se postavil i prezident Petr Pavel a předseda Senátu Vystrčil, který šel i kus cesty s pochodujícími z Pohořelic. Nemluvě o desítkách moravských politiků a starostů. O to víc trčí jako kůl v plotě Okamurova poslanecká iniciativa.

Dnešní Evropa, která si vytvořila unii, vznikla na základě rozumu a smíření. Nikoli nekončících výčitek, rekriminací a živené nenávisti. Nacisté provedli Francouzům za války hrozné věci, a přeci už pár let po ní francouzský ministr zahraničí Robert Schuman navrhl jako záruku konce válečných hrůz na kontinentu propojit francouzské a německé uhlí a ocel. Válka by pak podle něj byla „nejenom nemyslitelná, nýbrž i prakticky nemožná“. A krátce poté se spojilo šest států do tzv. Evropského společenství uhlí a oceli, které se rozvinulo do dnešní Unie. To díky práci a úsilí lidí jako on, díky masovým výměnám francouzské a německé mládeže i partnerství mnoha měst byl tak dlouho na kontinentu klid a prosperita. Dnes už ve Francii není slyšet hlasy, které by v Němcích viděly potenciální zlo.

Ve zmíněné Francii loni rozbouřila veřejné mínění řada podivných činů. Na zeleno postříkaný památník šoa a tři synagogy v Paříži, na mnoha místech nastříkané modré Davidovy hvězdy, před mešitou pohozené prasečí hlavy. Policie zjistila, že autory nebyli žádní místní Židé ani Arabové, ale přicestovavší Bulhaři, Moldavané či Srbové, pěšáci najatí přes sociální sítě ruskou vojenskou špionáží GRU, kteří to udělali za mizerných pár stovek eur. Rusko takto zkouší vyvolat všude v Evropě domácí války. Není tu podobnost s hákovými kříži nasprejovanými v těchto dnech na kancelář Svazu Němců v Chebu či na pomníku obětí pohořelického pochodu smrti?

Podle letošního průzkumu STEM má 87 procent Čechů k Německu příznivý či víceméně příznivý vztah. Zároveň je ale jasné, že hazardérské strašení sudetoněmeckou kartou a Benešovými dekrety vždy na část obyvatelstva zabere. Bylo to vidět při prezidentské volbě, kdy ji Miloš Zeman perfidně vytáhl na Karla Schwarzenberga. A na ty teď zase cynicky míří SPD. Rozděl a panuj.

Ústředním slovem celého pochodu i krajanského setkání byla historická paměť a smíření. „Usmířit se zvládnou jen odvážní. Nenávist a podněcování války, to zvládne každý idiot,

řekl tam předseda Sudetoněmeckého sdružení Bernd Posselt. Nešlo to říct pregnantněji. A taky tam často padlo slovo Evropa a slovo budoucnost.