Smích ve tmě mi připravil mimořádný, místy až strhující čtenářský zážitek plynoucí z dramatického spádu jednotlivých situací, jimž současně nechybí drásavá niterná esence.

V redakčním doslovu se připomíná i další epizoda, spjatá s „normalizačním“ údobím naší literární kultury. Jde o to, že básník a prozaik Tomáš Řezáč, syn Emy a Václava Řezáčových, píšící pod mnoha pseudonymy, po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska, kam byl zjevně vyslán jako agent československé Státní bezpečnosti a zřejmě i agent sovětské KGB.

Ve všem to burácení boje s mimozemšťany a přestřelkách plných nepřímých a přímých odkazů na klasiku, jako jsou Hvězdné války, Hunger Games, Harry Potter nebo Tři mušketýři, máme díky Jásínovým a Rosiným úvahám čas i na spoustu dalších témat. Z mnoha vybírám dvě, která mě zvlášť zasáhla. Je možné ublížit, nebo dokonce zabít slovem, potažmo gramatikou?

Románu v tomto případě nejspíš uškodila autobiografická zkušenost. Výhoda znalosti prostředí mu totiž zásadně nepomohla, protože fakt, že se v klášteře hodně pracuje a ne vždy panují mezi ženami jednoduché vztahy, nebude pro čtenáře překvapivou novinkou.

Na stole leží otázka, co vlastně běžně pokládáme za fikci a co za fakta a jestli knihy, které jsou nepřiznané autofikce, se tím v čtenářské recepci snadno proměnily ve fikce. V tomto ohledu by bylo zajímavé, kdyby se Fonioková dotkla i jiných českých knih, které jsme jako autofikci nebyli zvyklí číst, ale nyní bychom je takto číst mohli.