Mně se líbí idea, kterou jsem četl u Venědikta Jerofejeva, že revoluce musí začít v našich srdcích. A kde jinde začít s revolucí srdcí než během komunikací s různými světy, což může být i během komunikace s druhým člověkem. To je také svět.

Libí se mi všednost, maličkosti, věci, zdánlivě bezvýznamné okamžiky, které se nedají nahradit ani zopakovat. Každodennost jako iluzorní repetice.

Nejsem schopna přesně pojmenovat tu pohnutku, která bezprostředně vede k tomu, že začnu psát. Určitě se to nějakou dobu koncentruje a pak člověk prostě začne.

Všimněte si, že Češi, kteří se prosadili na světové úrovni, se často museli pohnout někam ven, pryč odtud – od Komenského po Formana. Moc by nedokázali, kdyby zůstali sedět doma.

Mám rád, ve své tvorbě i jako čtenář, takový humor, který přináší nějaké náhlé a nečekané poznání o člověku, otáčí perspektivu, ovšem ne mechanicky.

Jinak mě slam taky hodně naučil psát, vnímat jazyk, kompozici. Kdybych mu věnovala hodně času, tak by mi určitě dával víc, šla bych víc do sebe, ucelovala bych si témata, zkrátka tvůrčí proces, to je úplně golden.

Tenkrát jsem ten problém řešil v tom nejširším slova smyslu emigrací, proto jsem se už nikdy nezabýval hledáním svobody v ruské nesvobodě, ale věnoval se slovesům, podstatným jménům, podřadným souvětím… Možná proto jsem cizí tomu bílému nahému tělu, kterému se říká ruská poezie.

Banality pinoživých hovínek Klímova osobního života, jak generují ty velehorské ideje, celá ta lesklá vrstva, hematitová žíla, která prochází tím románem přes vše přisprostlé a lascivní.

Překladatel je člověk, je tedy ve své lidské podstatě nedokonalý a do překladu vkládá lidskost i nedokonalost. Stejně jako neexistují dva stejní lidé, neexistují dva stejné literární překlady.