Mám rád, ve své tvorbě i jako čtenář, takový humor, který přináší nějaké náhlé a nečekané poznání o člověku, otáčí perspektivu, ovšem ne mechanicky.

Jinak mě slam taky hodně naučil psát, vnímat jazyk, kompozici. Kdybych mu věnovala hodně času, tak by mi určitě dával víc, šla bych víc do sebe, ucelovala bych si témata, zkrátka tvůrčí proces, to je úplně golden.

Tenkrát jsem ten problém řešil v tom nejširším slova smyslu emigrací, proto jsem se už nikdy nezabýval hledáním svobody v ruské nesvobodě, ale věnoval se slovesům, podstatným jménům, podřadným souvětím… Možná proto jsem cizí tomu bílému nahému tělu, kterému se říká ruská poezie.

Banality pinoživých hovínek Klímova osobního života, jak generují ty velehorské ideje, celá ta lesklá vrstva, hematitová žíla, která prochází tím románem přes vše přisprostlé a lascivní.

Překladatel je člověk, je tedy ve své lidské podstatě nedokonalý a do překladu vkládá lidskost i nedokonalost. Stejně jako neexistují dva stejní lidé, neexistují dva stejné literární překlady.

V poezii se více děje uvnitř, ale to neznamená, že nereaguje na vnější svět – naopak, je to způsob jeho poznávání. Vnitřní život nemůže mluvit sám o sobě, je jako voda, průhledný.

Velice mě zaujaly názory Jeana-Jacquese Rousseaua. Zjistil jsem, jak je mi blízké jeho vnímání dobra a zla.

Nejlépe jsou na tom autoři, kteří vlastně nikdy nevyrostou: ti jsou úchvatní, ale mnohdy jsou problémem pro své dospělé okolí.

A na Islandu, jak na vás příroda neustále působí – tím silněji, že vám jde o kejhák –, tak s ní navážete intenzivní kontakt.