Rubriky
Rozhovory
Rubriky
Rozhovory
Rozhovory
Rozhovor
Rozhovory
Anketa
-
-
-
Ale i když to původně měla být knížka o konci světa a o klimatické změně, doufám, že není vyloženě truchlivá. Spíš zvědavá. Ano, máme dceru a musíme dávat na svět pozor a máme o něj strach, ale ten strach nepohlcuje všechno.
-
Časem jsem si udělal dva imaginární kamarády, s nimiž jsem probíral každý detail svého nerozsáhlého životního prostoru.
-
Básníka Vojtěcha Kučeru můžete znát z mnoha básní, míst a stránek. Připomeňme Literární soutěž Františka Halase, na jejíž dramaturgii se po léta podílí, setkání básníků zvaná „Děkujeme za Vaše básně!“ na jihočeském zámku Kratochvíle nebo poetický magazín Weles, který před lety spoluzakládal s Bogdanem Trojakem. Na sociální síti Facebook se vyskytuje pod půvabným pseudonymem. Je už v povaze věcí, které lze zadat do vyhledávačů, že onen pseudonym není právě bezpečným úkrytem. A právě pod ním lze od května loňského roku najít „album“ zvané Básně pro Rozárku, ve kterých zní básníkův hlas něžněji a hravěji — inu, tak, jak to obvykle míváme ve zvyku, když se obracíme k dětem. O (stále ještě poměrně nové) příchuti otcovství ve psaní si budeme s Vojtěchem posílat slova mezi Hořovicemi a Brnem.
Autor fotografie: Petr Palarčík. -
Po všetkých apokalyptických a pesimistických vyjadreniach v tomto rozhovore to bude znieť možno prekvapivo, ale: som optimista. O apokalypse píšem odjakživa: obe moje doteraz vydané knihy končia básnickým obrazom apokalypsy, tretia sa po apokalypse odohráva dokonca celá. Napriek tomu som skôr apokalyptický romantik.
-
-
I nejúspěšnější autor musí počítat s tím, že jeho básně desetkrát odmítnou a pak je teprve někdo přijme. Britské literární prostředí je hodně drsné, člověk musí brát jako fakt, že se prostě dařit nebude a že to musí pořád zkoušet.
-
Jsem dost pomalý a pouze sváteční básník, ačkoli píšu o všedních věcech a většinou ve všední dny.
-
Vždycky mě zajímalo, jak v textech fungují motivy – jak se z nich rodí složité významy různých řádů, jak to, že jsou čitelné pro některého čtenáře, zatímco pro jiného vůbec, zda jsou jakožto jazykové jevy nějak limitované, nebo mohou nabývat katarzních, či dokonce zjevitelských funkcí.
-
Je fakt, že jsme Andrejovi v knize řádně naložili. Respektive naložili jsme mu my všichni mluvčí češtiny – asi nikdo se do aktuálního jazyka neobtiskl vice než on.
-
Jsem si vědom, že většina lidí se nebude chtít vzdát antropocentrismu, protože i těm nejubožejším a nejbídnějším v naší civilizaci dává iluzi, že nejsou v tomto světě na posledním místě, že dole, pod nimi, jsou ještě zvířata, hmyz, rostliny.
-
Má poezie reflektuje myšlenku jakési nové alchymie, průsečíku, pomyslného jádra lidského vědění v prvních desetiletích třetího milénia a zároveň chce oslavit, že nejde jen o vědu, ale ve stejné míře i o umění, které je opačnou metodou usilující o přiblížení se stejnému cíli.
-
Předobrazem Uroborce je samozřejmě had Uroboros, pradávný mysticky symbol jednostejnosti mikro- a makrokosmu.
-
Mně se líbí idea, kterou jsem četl u Venědikta Jerofejeva, že revoluce musí začít v našich srdcích. A kde jinde začít s revolucí srdcí než během komunikací s různými světy, což může být i během komunikace s druhým člověkem. To je také svět.
-
Libí se mi všednost, maličkosti, věci, zdánlivě bezvýznamné okamžiky, které se nedají nahradit ani zopakovat. Každodennost jako iluzorní repetice.
-
Nejsem schopna přesně pojmenovat tu pohnutku, která bezprostředně vede k tomu, že začnu psát. Určitě se to nějakou dobu koncentruje a pak člověk prostě začne.
Tato sekce nemá žádné příspěvky
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Edituje
-
Vojtěch Němec
Redakce