v popelníku rychle chladnou
žhavý novinky
vosy se sypou na cukřenky
(zbylo v nich ještě na dně)

A najednou to zas ucítil. Jako zamlada. Jako by dostal ránu elektrickým proudem, v celém těle ho zabrnělo. Pozdrav ze zdánlivě zapomenutých časů, a přece tak známý.

V tu chvíli, kdy si pan de Luca představil, jak jeho jediná holčička umírá v plamenech uprostřed záhonů s mrkví, pórkem a celerem, toho už na něj bylo moc.

Je noc. V pokojích
jsou nahá těla. Někdy si obrat
k ničemu, nedokončený,
přisvojí spáč, jímž zmítá sen.
Zda dotknu se toho ramena, tohoto dalšího,
pobídnu, aby se oči otevřely, roztáhly,
aby těla oživla, jak jsme věřili,
jak se stalo, jednou? Volej,
vrať se, Claude, vrať se Enzo, z mezi mrtvých?
Volám ta jména, nikdo se neprobudí.