sestro přivoláváme noc naše dlaně mají sklon předpovídat naše pohyby jsou soustředěné a pomalé namířené čelem k lesu slyšíš?

V tomto ráji se už čtvrtý den šíleně bojím o ty, kteří jsou v pekle.

Když se zdi otřásají kvůli výbuchům, nevidíš, jak ti před očima prochází tvůj život – sedíš ve tmě v koupelně a nevidíš ani na vlastní ruku.

Kněz zavolal vrchní sestru, ta jí vyrvala prsty
z knězova předloktí a pohřbila ji ve svých prsou.
Děsivá síla, pomyslel si farář a pro jednou byl rád
za svůj celibát. Vrátil se, až když ze zpovědnice
zavlál bílý čepec. Už spí.

síťka pomerančů krabička cigaret něžný stále
ještě chlapecký hlas
mluví do ohně
plive do popela
zaříkává plameny
mezi prsty tře divokou šalvěj

Představil jsem si, co mé přátele asi čeká, až budou muset v těchto těžkých podmínkách žít – v odcizení od většinové ruské společnosti zmasírované propagandou, s čím dál silnější hrozbou postihu, a zároveň v izolaci od světa, který Rusko zablokoval, kde to jen šlo. Jak se asi cítí lidé, kteří byli uvrženi do hluboké jámy?

Lékař je kněz, vykladač tajemství, tlumočník nepochopitelného. Matka vždycky do posledního puntíku plnila lékařovy pokyny a obzvláště pak léčbu jako takovou.