V tomto smyslu kniha připomíná spíše psychologický dokument a nedostatek soudržnosti se zde jeví spíše jako slabina než jako volba. Vyprávění se často utápí v nevyřešených emocích a celek jako by postrádal hlubší umělecký záměr.

Love Me Tender nabízí především příběh radikální proměny: protagonistka stejně jako autorka opouští manžela, syna, prestižní kariéru i pohodlný život vyšší střední třídy. V něčem tato změna připomíná popis existenciálního procitnutí, ale zatímco anotace slibuje radikalitu, výsledek působí v mnoha ohledech méně výjimečně. Odejít od rodiny, zanechat kariéry, změnit sexualitu nebo pohlížet na mateřství jinak než jako na doživotní oběť je dnes sice stále společensky problematizováno, rozhodně to však už není něco nevídaného.

Nikdy nebudu moct psát v jiném jazyce. Ačkoliv mluvím dobře anglicky, moje angličtina je pořád desetkrát horší než ruština, byl bych omezen jak lexikálně, tak ve volbě dalších jazykových prostředků. Když mluvím se svým překladatelem do angličtiny, někdy ho upozorním na něco, co se mi nezdá, a on to nakonec vyřeší úplně jinak, než mu radím, protože zkrátka existují detaily, které nevidím.

Řečené by nemělo být chápáno tak, že Osipovova kniha postrádá kvalitu: Osipov je skvělý a uznávaný autor, ale já k němu jaksi obtížně hledám cestu. Kvalitu knihy ostatně podtrhuje i tradičně výborný překlad Jakuba Šedivého, kterému se podařilo věrně zprostředkovat českému čtenáři onu lakonickou, přísnou, strohou, skalpelem provedenou formu, kterou Osipov píše.

Odpovědi Dory Kaprálové jsou příběhy, které si vyprávíme, ať už jsou o městech, lidech, nebo předmětech. Věří, že nás definují a ovlivňují naše vnímání reality. Nakonec to, co skutečně dává smysl, je nejen příběh, ale i způsob, jak ho vyprávíme – a jak s ním žijeme, jak ho dál nosíme v sobě.