„Šmarjá, jak to skládáš, ty ponožky, aby vypadaly tak pěkně?“ ptám se Aničky. Odpoví mi podezřívavým pohledem – neví, jestli dotaz myslím vážně, nebo si dobírám její pečlivost. Ale ano, opravdu to chci vědět. Časem jsem se naučil vážit si všemožných dovedností – od znalosti poznámkových aparátů přes nakládání okurek (důležitá jsou hořčičná semínka!) až po žonglování. A nejedná se o přístup typu „jednou se to bude hodit“ – protože dost možná nebude. Spíše za tím stojí nechuť k fachidiotství a radost z fascinace.

Dostává se mi tedy rychlokurzu – ruka se strčí dovnitř, aby zmizely faldy, pak se látka „oválečkuje“, protože kočičí chlupy jsou nebetyční okupanti, poté se ponožky položí na sebe, z paty se udělá kapsička, ta se zarovná a celé se to přehne. Baví mě to, tvořím barevné komínky a u toho žvaním:

Jestli chceš, tak tě naučím, jak se z ponožek dělají koule. To vezmeš ponožky, sroluješ je a mrskneš do šuplíku.

Z Aniččina pohledu pochopím, že je s danou technikou velice dobře obeznámena. Ale pak ty koule zabírají příliš prostoru, říká. Tak tedy válečkujeme, překládáme, hledáme dvojníky ponožek jako mytické doppelgängery. Rutina, řeklo by se.

Jenže rutina se podceňuje, což jsem si uvědomil v tom paradoxním bezčasí uprostřed turbulentních dní. Každodenní stereotyp má neblahou pověst: nuda, opakování, mechanické pohyby. Tolik příběhů začne teprve ve chvíli, kdy ústřední postava „vybředne“ z rutiny. Jako by každodenní opakování bylo strojové, bez tvůrčího kvasu, dokonce snad ideální pro zbabělce, protože to pravé dobrodružství lze střetnout teprve mimo šedavou domácnost. Jsem přesvědčen, že se jedná o omyl.

Každý se totiž dokáže dojímat nad Seinou, v níž se topí všechny lucerny Paříže – to není žádná věda, k tomu nepotřebujete ani odvahu, ani nevšední citlivost. To vás přepadne samo. Ale zametat obden stejný kout chodby a nešílet z toho, dokonce z toho vynalézt zalíbení – to vyžaduje skutečnou úctu ke světu, a to i v jeho nepodbízivých podobách. Je samozřejmě krásné sbírat „neobyčejné“ zážitky, které nelze zopakovat. Ale činit „neobyčejné“ ze zážitků, které se musí opakovat – to mě zajímá!

Příklad: spisovatel Neil Gaiman byl uhranut nízkými, ale sáhodlouhými zídkami, které protínají krajiny anglického venkova. Jednoho dne se proto zeptal člověka, který takovou zídku stavěl: jak se to dělá? Jak vznikne takový olbřímí kus práce? Muž mu odpověděl prostě: položíte jeden kámen, položíte další – a v tom pokračujete, dokud nevznikne zeď. Gaiman z tohoto principu vytvořil postup vlastního spisovatelského umu. Když se jej ptali, jak se píše román, odpověděl obdobně prostě jako stavitel zídek: napíšete jedno slovo, za něj další – a v tom pokračujete, dokud nemáte knihu. Výjimečné vzniká z opakování. Vzácné je tvořeno stereotypem. Neobyčejné vyvstává z každodennosti.

Kámen za kamenem, slovo za slovem, ponožka za ponožkou. Z vrstvení „stejných“ kamenů den za dnem se jednou, snad si ani nelze povšimnout přesného okamžiku, vynoří stavitelský unikát. Z řetězení písmen se rodí romány, které mohou otřást vlastní epochou. A z vršení ponožek do komínků, ze zametání chuchvalců, ze smývání zaschlých brambor, ze zapalování svíček, ze zahřívání postele, z nalévání teplé kávy – teprve z téhle rutiny se utváří to, co chránily všemožné zdi a po čem pátrají hrdinové románů. Ze složených ponožek, z kávy v šálcích a z rozestlané postele se jednoho dne, a snad si ani nelze povšimnout přesné chvíle, zrodí domov.