Ve stejný den, kdy britský parlament přiřkl ženám právo volit, obdržela protagonistka knihy Vlastní pokoj od Virginie Woolfové dopis: zemřela její teta a odkázala jí nemalé dědictví. Nejenže se žena napříště mohla soustředit výlučně na psaní, udála se ještě jedna revoluce. Najednou se mohla prostě jen dívat na svět. Peníze jí daly prostor a čas, tedy svobodu zamyslet se nad tím, co vlastně chce. Dědictví proto označila za „nekonečně důležitější“ než volební právo.

Tomu, že peníze mění myšlení, se věnuje i sedmadvacetiletá novinářka Anna Mayrová. Pracuje v týdeníku Die Zeit, kde píše skvělé eseje – ten poslední věnovala tomu, jaký alkohol se hodí k zimní karanténě – a v knize Bídníci (Die Elenden) reflektuje své dětství. Název napovídá, v čemže je problém: Mayrová je potomkem rodičů, kteří jsou trvale na podpoře. Autorka nepochybuje o tom, že její myšlení utrpělo, navíc to nepovažuje za nijako překvapivé. Své dětství označuje za šťastné, ale i tak poznamenává:

Všichni rodiče své děti nevyhnutelně ničí.

Odmítá pozici oběti i hlasy, které uznale pronášejí, že se z té díry vylízala. Jednak nebylo, z čeho se vylízat, protože ji rodiče milovali stejně, jako milují své děti bohatší rodiče. A jednak se z ničeho nevylízala. Dodnes se nepřenesla přes určitý styl myšlení. Třeba si neumí nic přát. Má za to, že nakupovat lze vždy jen to nejlacinější, zato však v co největším množství. A že by se tato zvláštnost nepromítla i do jiných oblastí jejího života?

Špatně taky nese řeči o tom, kterak se „my bohatí obyvatelé západního světa“ musíme omezit – méně masa, oblečení, cestování. Je nechuť k této rétorice daní za chudobu? Možná. Ale zas na druhou stranu: Co když je ideologie odříkání vadná? Copak není zjevné, že omezování dopadne na ty, kteří mají skvělou ekologickou stopu už nyní, a to prostě jen proto, že si toho nemohou moc dovolit?

A co je vlastně nezaměstnanost? Začít je třeba u zaměstnání – skrze ně definujeme náš život – ten se stal rukojmím práce, takže práci a životní smysl chápeme jako synonyma. Možná nám proto nepřipadá pobuřující, když je konkrétní práce nesmyslná. Vždyť již disciplína, kterou na nás uvaluje, je smysluplná. Prací navíc vyděláváme peníze a díky tomu můžeme konzumovat, a díky konzumu jsme tím, kým jsme. Nezaměstnaný postrádá smysl i identitu.

Nezaměstnaný není ničím, leda bychom jej chápali jako ztělesnění nicoty – nicoty, která se týká každého z nás. Všichni můžeme zítra přijít o práci. Mayrová je mimochodem dcerou nezaměstnané filosofky. A filosofové k nicotě mají co říct. Třeba Søren Kierkegaard ji spojil s úzkostí a propastí. Pohlédneme-li do propasti, rozevře-li se v nás propast, uvědomíme si, že visíme v nicotě, že svobodu z nás nikdo nesejme.

Mayrová nepíše o této ontologické nicotě, ale o nicotě sociální, a ta před nás staví nikoliv možnost, ale nemožnost. Neukazuje nám budoucnost, ale její absenci. „Cože je úzkost? Zítřek,“ píše Kierkegaard. Jenže v tváři nezaměstnaného zítřek nevidíme. Nemůže si koupit to, co nakupujeme my – dovolenou, vzdělání, vzhled, třeba i potomky. A možná nám chudoba ukazuje ještě něco: takové myšlení, jež se úzkostí nerozevírá, ale jež člověka zužuje. Možná se chudý do propasti nedívá, protože ta se ukazuje jen z pozice relativní jistoty. Pocit nejistoty – ani ten není zadarmo?