Celkově se mi u Hájíčka libí uměřenost; nepracuje s přehnanou expresivitou, nevěrohodnou patologičnosti, ale je přesvědčivý: krouží kolem konstant lidské existence – lásky, samoty, smutku.

Jestli kniha Zuzany Vlasaté a Jakuba Patočky na něco apeluje, pak na to, abychom se měli na pozoru před každým, kdo by chtěl demokratické instituce (z)řídit jako firmu…

I napadalo mě při četbě: jak se s touto „symbiózou“ modelky a farářky asi popasoval polský čtenář? Ale pak jsem se zastyděla a uvědomila si, že mě Surosz svou knihou vlastně dostal…

Ještě něco však v průběhu první světové války Flusser odpozoroval: že nejnebezpečnějšími válečnými štváči bývají staří pánové.