Vzhledem k nesmírné tíži vyrovnávání se s nemožným působí Petříčkova kniha jako (byť třeba nevyžádaný) dar, zvlášť v momentálním kontextu, ve kterém se tak obtížně prosazuje myšlení vůbec.

To díky tobě slyším, jak hedvábně šustí tráva za letního dne / a já v ní chutnám kapky potu z Whitmanova vousu, / to díky tobě věřím, že moře je bez konce,

Člověk myslí na člověka podle věcí, kterých se dotýkal, dveří, které otevřel, podle přechodu pro chodce

neumírej miloši nebo ti po smrti jebne.. / protože jsi psem co jitrničku sežral… / Brusel je zakázané město…