Jednou z domněle odvážných, dnes již samozřejmých tezí oné doby bylo, že pokud by se podařilo krizi kritiky překonat, mělo by to blahodárný dopad nejen na schopnost čtenářů k literatuře přistupovat a číst ji, ale zprostředkovaně i na zlepšení schopnosti celého národa kriticky myslet, volit si úctyhodné představitele atd. Dnes již víme, že tato závislost skutečně platí.

Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.

Miláčku Apollónův, odpusť mi tento text a věz, že slyším to světlo…