Přestože publikum Sorokina uvítalo živým potleskem, bylo vidět, že se mu do toho dnes moc nechce. Mluvil pomalu; než začal formulovat, každou odpověď nejprve poválel po hemisférách, stavěl tak přesnost nad rychlostí, přestože času nebylo nazbyt; věděl, že na tom, co řekne, záleží a stojí za to věnovat slovům chvilku koncentrace i za cenu pomlky v místě, kde sál očekává burácet tón.

Tečka v podobě Majitelů klíčů je tak podobně významová jako úvod prostřednictvím Leoše Janáčka, jenž rovněž nepředstavuje slavnostní hudbu, u které by se člověk v klidu dojímal – naopak naznačuje, že vznik Knihovny Milana Kundery neznamená petrifikaci autora a díla, jež bychom považovali za hotové a srozumitelné, u kterého bychom se rozplývali nad jeho velikostí, nýbrž že má autor i instituce stále zneklidňovat, rozrušovat, nepodbízet se a především nedopustit, aby se Milan Kundera sám proměňoval v kýč.

Tematickou zemí tohoto ročníku bylo Polsko. Naši sousedé vsadili na přírodní materiály a motivy: mezi dřevěnými výstavními plochami byly umístěny bedny plné jablek a tu a tam zapíchnutý jehličnan.

“Viděl jsem všechny hry světa,” zvolává s Mallarmém a svěří se nám, že dnes už raději přebývá jen v obklopení loutek.

Řekla bych, že jako diváci toužíme po tom, aby divadlo sdílelo naše občanské angažmá, popřípadě je tím angažmá rovnou pověřujeme.

Je po všem. Kostky jsou vrženy, body sečteny. Slameři se na vlně odplavujícího adrenalinu seřazují na jevišti a Nejhodnější Michal hlásí, jak se věci mají.