Autentické spirituální hledačství je jedním ze střípků dotvářejících charakter díla, do něhož je jeho příběh vsazen. Klimasmutek klade základní otázky týkající se lidské existence, jako jsou smrt, smysl života, spolubytí, utrpení nebo touha po transcendenci; odráží to, co teolog Paul Tillich dával do úzké spojitosti s vírou – nejzazší zaujetí (ultimate concern).

Suverénní dojem z Hlaučova debutu však citelně oslabuje rozvleklost některých pasáží a postupně narůstající repetitivnost určitých scén či slovních obratů. Textu nabitému množstvím dějových zvratů a událostí místy jakoby dochází dech, některé kapitoly se táhnou až v příliš poklidném tempu, které začíná uspávat, a původně svěže znějící jazyk vyprávění postupně těžkne a s narůstajícími stranami působí čím dál stereotypnějším dojmem.

Ve vloženém příběhu se zmíněným již ledovcem mrazivě dýchne environmentální téma. Přes veškerou kompoziční a komunikační složitost je zřejmé, že to autorka vypravěčsky drží pevně v rukou a že je hluboce poučena literární teorií a světovou literaturou, včetně současné feministicky orientované prózy, hledající nové způsoby výpovědi o otázkách traumatu, identity, tělesnosti apod.

Emma Kausc před české publikum předkládá globální román, který se odehrává v kulisách západního světa a v němž se nastolují problémy lidstva i současného člověka známé ze stránek zpravodajských serverů i z knih současných světových autorů. Próza tlumočí svět, v němž lidé marně hledají smysl věcí a kde se lešení velkého vyprávění, které dávalo řád světu i lidskému životu, propadlo do nějakého hlubokého krtčího tunelu.

Kompoziční plochost není zřejmě důsledkem nedostatku autorské invence, ale záměru. Přestože, když to trochu přeženeme, můžeme otevřít knihu a začít číst na kterékoli stránce a zas tak moc nám neunikne, jako celek to docela drží pohromadě.

Román Semotamové by se nejspíš dal pochválit za jednotlivé pasáže, pocit, emoci, detail, u něhož lze prodlít či se jím pobavit. Jako celek je však podivně rozbíhavý a mnohohomluvný.

Nicméně přiznám, že pro mne je četba Totožnosti i po těch letech fikčním intelektuálním dobrodružstvím, jež mi oživuje konstanty i proměnné autorova literárního myšlení a tvoření.

Iryna Zahladko představila silnou evokativní výpověď, která se vás dotkne na mnoha úrovních a budete se k ní stále vracet a nacházet stále nové a nové významy. Nebála bych se předpovědět, že ji příští rok uvidíme minimálně na shortlistu některé z literárních cen.

Napsala tedy Zahladko perfektní nepohodlnou knihu? Téměř. Slabinou výsledné kompozice je těkavost mezi velkými motivy, kterých je mnoho a sbírka je nestihne pevně obejmout: sociální aspekty nemoci, nemoc jako jiná samota, než jakou si člověk chce vybrat…

Básnická sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení (Nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, 2024) je knihou křehkou, drsnou a prostou. Hmatatelnost slov uvádí do pokušení se jich dotýkat. Pokud skutečně platí, že v ryzí poezii slova přestávají být slovy, u Volfa se stávají zvířaty, či spíše živými bytostmi zvířatům podobnými.

Čtenáře stimuluje nejistotou, jestli je mu kamarádem, nebo sociopatem. Sociopat stejně jako „markeťák“ nezná výčitky svědomí a vyniká uměním tvářit se jako kamarád. „Mára“ ničeho nelituje. Otvírá se jako zaprášená láhev vína, kterou jste našli ve sklepě a nemůžete se rozhodnout, jestli je ten pach vůně a jestli ochutnat, nebo vylít. Pijete a přemýšlíte.