Recenze a reflexe
Kramár věcně – a přitom se zjevnou vášní – shrnuje, o co se baer nejspíš snažila, když psala tuto knihu: ukázat, že my, trans lidé, často nevíme – jak dál, jak na to, jak teď… To, co by široká veřejnost mohla vnímat jako slabost, pokud by vůbec přistoupila na jev, že (vyoutovaný) trans člověk může nevědět, je paradoxně jistou zbraní, magickou schopností, perkem pomyslného životního erpégéčka: nevědění a začátečnický pohled umožňují uniknout ze systému, který z principu omezuje možnosti cesty.
Ačkoli od Salavova úmrtí uplynulo jen devět let (nebo už devět let?), z časového odstupu se zdá, že jeho literární tvorba nebyla téměř vůbec reflektována; skoro by se mohlo říci, že tento osobitý básník jako kdyby byl nebyl. V akademické velkopříručce s názvem V souřadnicích mnohosti je autorovi věnovaná jen kratičká zmínka v rámci souhrnnějšího pojednání o údajné „energii nespokojenosti“ v české poezii první dekády nynějšího tisíciletí.
Je to vlastně odvážné gesto odporu proti antropocénu: toho si musíme všimnout, v tom je básnický hlas Nehybové jedinečný. Člověk je v této poezii příčinou, v nejlepším případě souputníkem či hostem – ale nikoliv hostitelem. Měl by po sobě umět dojídat zbytky, přistrčit židli ke stolu a poděkovat.
Mnohokrát bylo řečeno, dosvědčeno, že věrohodný pohled, jakým vidíme sami sebe, se neobejde bez přispění druhých. Neplatí to však i z opačné strany? Mému mínění o druhém může chybět právě ta intimita, kterou si před usnutím poznamenal do deníku nebo vypsal z četby.
Výsledkem budiž opět utkvělá Chlebnikova vidina zániku dosavadní civilizace. Nabízí se varianta, zdalipak básník nebyl nadšeným vyznavačem Nietzscheovy filosofie: též mu jde o vizi nové civilizace, a proto i nové poetické mluvy.
Dějový oblouk je čitelný, nevzbuzuje pocit roztříštěnosti. Volně vystavěná struktura a střídání stylů (reportážní, poetický, populárně-naučný ad.) vyvolávají dojem kontinuálního pohybu – putování, proměny, zrání. Dílo působí dojmem organicky plynoucího toku zkušeností, který se přirozeně proměňuje, vzniká, pomíjí.
Talent a neuvěřitelný smysl pro detail autorky se skvělou prací fotografky a grafičky sešila pevným, láskyplným stehem redaktorka Pavla Nejedlá. Vychovat dítě je práce pro celou vesnici. Udělat dobrou dětskou knihu je práce pro celý tým nadšených, erudovaných tvůrců. Kéž by všechny knihy, co jich u nás vychází, měly takový výtvarný nápad, jazykový vtip a profesionální zpracování jako Butik pana Barona Marie Mrňávkové!
Emma Kausc před české publikum předkládá globální román, který se odehrává v kulisách západního světa a v němž se nastolují problémy lidstva i současného člověka známé ze stránek zpravodajských serverů i z knih současných světových autorů. Próza tlumočí svět, v němž lidé marně hledají smysl věcí a kde se lešení velkého vyprávění, které dávalo řád světu i lidskému životu, propadlo do nějakého hlubokého krtčího tunelu.
Kompoziční plochost není zřejmě důsledkem nedostatku autorské invence, ale záměru. Přestože, když to trochu přeženeme, můžeme otevřít knihu a začít číst na kterékoli stránce a zas tak moc nám neunikne, jako celek to docela drží pohromadě.
Román Semotamové by se nejspíš dal pochválit za jednotlivé pasáže, pocit, emoci, detail, u něhož lze prodlít či se jím pobavit. Jako celek je však podivně rozbíhavý a mnohohomluvný.
Nicméně přiznám, že pro mne je četba Totožnosti i po těch letech fikčním intelektuálním dobrodružstvím, jež mi oživuje konstanty i proměnné autorova literárního myšlení a tvoření.
Iryna Zahladko představila silnou evokativní výpověď, která se vás dotkne na mnoha úrovních a budete se k ní stále vracet a nacházet stále nové a nové významy. Nebála bych se předpovědět, že ji příští rok uvidíme minimálně na shortlistu některé z literárních cen.
Napsala tedy Zahladko perfektní nepohodlnou knihu? Téměř. Slabinou výsledné kompozice je těkavost mezi velkými motivy, kterých je mnoho a sbírka je nestihne pevně obejmout: sociální aspekty nemoci, nemoc jako jiná samota, než jakou si člověk chce vybrat…
Právě možnost emotivního znovuprožití a nového utváření minulosti určitého místa, přepsání paměťové stopy prostřednictvím příběhů, které „se takto mohly skutečně stát“, je v rámci současné vlny historizujících románů určující.
Čtení každé Švandovy básně je zážitkem, který staví do popředí autorovy přednosti. Kromě syté imaginace, vytvářející živé a pestré obrazy, se spisovatel ve sbírkách předchozích i v té aktuální může opřít o dovedné nuancování, dodávající zobrazeným objektům, postavám, dějům i emocím motivickou a výrazovou specifičnost.
Přetrvávající pohádkové nápaditosti dodává uvěřitelnost i literární a motivickou zajímavost pátrání v hlubších i temnějších vrstvách lidské duše. Věřím, že poezie, která se nebojí zachycovat hluboce intimní děje (navíc bez úkrytu v lyrickém mluvčím), může být podstatnou pomocí v hledání slov i zkoumání způsobů, kterými se jako čtenářky a čtenáři vztahujeme ke svým nejbližším světům.
Básnická sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení (Nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, 2024) je knihou křehkou, drsnou a prostou. Hmatatelnost slov uvádí do pokušení se jich dotýkat. Pokud skutečně platí, že v ryzí poezii slova přestávají být slovy, u Volfa se stávají zvířaty, či spíše živými bytostmi zvířatům podobnými.
Čtenáře stimuluje nejistotou, jestli je mu kamarádem, nebo sociopatem. Sociopat stejně jako „markeťák“ nezná výčitky svědomí a vyniká uměním tvářit se jako kamarád. „Mára“ ničeho nelituje. Otvírá se jako zaprášená láhev vína, kterou jste našli ve sklepě a nemůžete se rozhodnout, jestli je ten pach vůně a jestli ochutnat, nebo vylít. Pijete a přemýšlíte.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
