Zprvu svérázná opoziční činnost Baltského svazu podnítila vydávání knih překládaných z estonštiny, lotyštiny a litevštiny a zájem o bližší seznámení s těmito národy v Československu. Vladimír Macura (zemřel 17. dubna 1999) byl opravdovým estonským nadšencem, zasvětil velkou část své energie estonštině a všemu dalšímu, co se k Estonsku váže.

Počátek a konec psaní, zdá se, nespočívá v pravdivosti, autenticitě, vlastním pronikavém pohledu na realitu, ale v rekonstrukci podmínek možnosti našeho života. Uvidí nás člověk, který nám svým vstřícným pohledem vytvoří prostor pro život. V okamžiku mezi minulostí a budoucností nás uvidí – a my obživneme. Pokud již psaním nemůžeme aktivovat tento pohled, vyjdou všechny naše texty nastejno.

Sdílený život a sdělovaná zkušenost jsou přesně ty aspekty demokracie, ke kterým se opravdu musíme odvážit. Není to tak snadný úkol, protože sdílení sebou samozřejmě nese nebezpečí spojené s mocí a závislostí na druhém. Paradoxem je, že ze strachu, abychom nebyli na někom závislí, se stáváme závislí na manipulacích těch, kteří náš strach využívají. Jedinou cestou je zradit vlastní strach z toho, že druhé potřebujeme.

My redaktoři míváme sklon usměrňovat text k řádu a systému – i takoví chaotičtí neřádi, jako jsem já. Na překládání je ale ve skutečnosti krásné, že člověk nakonec nikdy stejně tak docela neví. Že žádný postup není zaručeně správný. A nakonec si může dovolit i trochu té nesystematičnosti, protože proč by u všech všudy nemohl hrdina, kdyby vyrazil opačným směrem, mířit z náměstí Svornosti k rue du Faubourg Saint-Honoré?

Řídit tak velkou akci, jakou je Frankfurtský knižní veletrh, vyžaduje silnou a zkušenou osobnost, srozuměnou s nesourodým vývojem mezinárodního vydavatelského průmyslu v různých zemích světa, znalou světové literatury a místních poměrů. Peter byl takovou uznávanou osobností, jeho „keynotes“ – přehledy o současném mezinárodním vývoji v této oblasti – vždy uváděly naše odborná setkání.

Sergej Machonin ve svém textu o Vůni květin tuto Radokovu schopnost shrnuje takto (a jelikož jde o poslední inscenaci, kterou Radok v Čechách vytvořil, zní to téměř jako epitaf): „Připadlo mi, že Radokovi nic v člověku neujde. Je až hrůzně přesný ve schopnosti donutit postavy, aby na sebe všechno řekly. […] Je rozeznatelný svou schopností najít dva tři rysy, pohyb, tón a rozevřít tím nesnesitelný pohled do člověka.“