Říčka se tady v New Jersey dlouho nezdrží, co by tu taky dělala. Raději se odebírá k soutoku s velkou řekou Delaware, která rozděluje i pojí Pensylvánii s New Jersey, jak už to řeky mívají ve zvyku, klid od klidu a neklidu.

Jde především o moji cestu od staré hudby k literatuře, o vlivy, které ve vzájemných konstelacích na sebe působí, jde o to, že bilancuji a prohlížím si, co k čemu patří a mezitím se bájný Uroboros opět zakousl do svého ocasu, abych se s hlubokých výdechem posunula k nádechu novému.

Zahradník dlouze zvažuje, co udělá, ptá se trávy, stromů a keřů, co by samy chtěly. Vidí dovnitř jejich cévních systémů i do jejich buněčných vesmírů. Zná důvody, proč určitou větev ponechat, a jinou odstranit.

Eliotova strategie „objektivního korelátu“ je vědomá. Není to disociace od prožitku (racionalizovat emoce, uzavřít se před pocity), je to něco jiného. Autor vlastní emoce v básni představuje vědomě z bezpečné vzdálenosti – jsou přehledné, konkrétní, hmatatelné.

A samozřejmě mě především zajímalo, zda ona sama jako hudebnice v básních o hudbě píše. Na rozdíl ode mě je v tom zdrženlivější. Je to možná tím, že hudba je její profese anebo i tím, že jako studentka hry na klavír prošla náročným drilem, její cestu k radosti z hudby komplikuje více životních okolností.

Egon Bondy je pro mě vzácným a jedinečným českým filosofem, který intelektuálně neustrnul v době před rokem 1989 a dokázal s kritickým odstupem hodnotit nejen ji, ale i dobu následující. (Kamil Bouška)

Mnozí Bondyho za jeho lidská selhání a chyby nemají rádi, ale já mu nepřestanu být vděčný za to, co pro mě v klíčovém období udělal. Nikdo ho nenahradil. Chybí mi velmi.

V rámci myšlenkových map můžeme uvažovat o lineárním nebo aglutinačním myšlení (v trsech a shlucích), o myšlení ve vrstvách a myšlení, které by se dalo přirovnat k síti.

„V hotelovém pokoji“ – líbí se mi pohyb listů mimózy, ta chvíle, jak se zachvěje a stáhne. Kdyby byla mimóza člověkem, úplně si ji (je to žena) představuji – křehká, s drobným vnitřním chvěním, i když je teplo, bývá jí zima, moc toho o sobě nevypráví, zranitelná, potřebuje se chránit občasným mlčením a nedostupností.

To, že jsem měla možnost několik let s nimi sdílet drsné pracovní podmínky v továrně a bydlet s nimi na ubytovně, mě postupně zbavilo něčeho, v čem jsem byla vychována – právě onoho zmíněného jednobarevného vidění světa.