Když byly makronky hotové, všechny je snědly. Matka je hltala jako vyhladovělá krajta a Mona s ní srdnatě držela krok.

Už po půl hodině přestanou hledat revolucionáře, místo toho snášejí elektrické přístroje, porcelán, který ještě nerozbili, hodnotné ceny všeho druhu a lup si mezi sebou rozdělují. Jakmile někdo najde nějaký kus, který se mu zamlouvá, volá nahlas jméno nějakého člena rodiny, kterému by tento kus od nynějška měl patřit: „pro Mohameda“, „pro malýho Aliho“, „pro Marvana“, „pro Fatimu, moji hvězdu“ nebo „Hibu, aby se mnou konečně zase spala“.

Matěj byl zoufalej, ale nevzdával se. Seděl na pokladně v supermarketu a nakonec skončil ve skladu Kauflandu, kde se ukázala jeho schopnost tvořit dokonalý excelový tabulky, a to dvakrát rychleji než ostatní.

Za hustě zamřížovaným oknem visí černé, bezedné oko. Snadno prohlédne dovnitř. Zírá na vězně a staví ho přímo do svého středu.

No to máš z toho, že se s nima tak mažeš, nemaž se s nima tak! Když ti někdo pošle nějakou takovou sračku, tak mu máš říct, strč si to někam a už nepiš. Ty lidi to potřebujou, víš, kolik je grafomanů?

Ženám bylo všechno jedno. Posedávaly za svými stoly, případně na nich. V krátkých sukních, s dlouhými opečovanými vlasy a pěstěnýma nohama (ať již to znamená cokoliv), v nenuceně elegantním oblečení…

Kousky paměti tentokrát nabraly podobu ledových úlomků. Chtěl jsem je poskládat, ale tály mi mezi prsty.