Ženám bylo všechno jedno. Posedávaly za svými stoly, případně na nich. V krátkých sukních, s dlouhými opečovanými vlasy a pěstěnýma nohama (ať již to znamená cokoliv), v nenuceně elegantním oblečení…

Kousky paměti tentokrát nabraly podobu ledových úlomků. Chtěl jsem je poskládat, ale tály mi mezi prsty.

Tátovo jediné dítě to v nejlepších letech napálilo na motorce do stromu. / Táta je navrhoval pohřbít společně se starým gramofonem. Návrh se ale minul s pochopením ze strany příbuzných.

Rudé batole se na znamení souhlasu rozkřičí. Hoko, opakuje a tahá se olepenou buclatou ručičkou za lem trika. Andrea si vybaví otřesné zprávy o uvařených kojencích, které někdo nechal v rozpáleném autě.

Na plátno se Alberti podíval jen letmo. Po celou dobu sledoval Gaiu a její cestu k okraji zahrady.

Všechno se odehrálo beze slov, zvuk zápasu, dva páry bagančat vlekoucí jeden pár uprostřed, a za nimi další tři, slyšela dlouhý vzdech matky, znělo to jako nádech a výdech člověka, který právě zakouší nějakou zvláštní, dosud nepoznanou rozkoš.

Mimochodem, ty překlady D. Thomase od Haukové jsou značně zmatené a vím od mnoha známých, že se nad nimi ptají: „Co vlastně na tom Thomasovi svět má?“