Mimochodem, ty překlady D. Thomase od Haukové jsou značně zmatené a vím od mnoha známých, že se nad nimi ptají: „Co vlastně na tom Thomasovi svět má?“

Děti jim plakaly, žena si zoufala, muž si rval vlasy, že zahynou ve vichřici, v mrazu a ve sněhu.

Větrné mlýny znám, učili jsme se o nich ve škole, a taky jsem jeden viděla z okna autobusu, když jsme loni jeli na školu v přírodě do Krkonoš. Radek Hadraba si tam zlomil nohu, když lezl na strom…

Já si, pravda, častokrát všelico představuji, Malina mě na to většinou upozorní, ale přesto si ani zdaleka nedokážu představit, jak přesný a neobyčejný zrak a sluch musí mít.

Když jsem si přiložila dvojčata k prsu, praskla bublina, ve které jsme během těhotenství žili. Od chvíle, kdy přijdou na svět, se děti už rodičům vzdalují.

A pak je zas dlouho jen tma, co mě nutí bdít, i když občas mě tak vyčerpá, že se propadnu do snů, kde je všechno obráceně, kde jsem já ta, co spadla ze střechy, a Barulka se mnou stojí před zrcadlem a říká – vidíš?

Byl to zfalšovaný životní rozběh, který svou lživou a namáhavou ponurostí proniknul celou bytost nejistého dítěte.