cat-2495326__340
Jane Cambellová

Česání kočky

Nesnáším pletení, stejně jako jsem si myslela, že nesnáším kočky.

Beletrie – Próza
revue Ravt 19/2018

Dnes ráno jsem česala kočku a pozorovala přes vodu blížící se déšť. Kočka je siamka s hladkou srstí a stejně jako já už hodně stará. Kožich už nemá tak hustý a nepoddajný jako dřív, ale umí vyklenout hřbet ve slastném očekávání a zvedá hlavu, abych ji mohla podrbat pod krkem, kde je nejzranitelnější. A když vidím, jak reaguje na silné tahy kartáče, vidím sama sebe v posteli s nějakým svým milencem, kterak se vzpínám v posteli a odevzdávám se mu. Napadlo mě, když jsem ji dokartáčovala, jestli se cítí jako já, když mě ošukal; nejen učesaná, ale i ukojená a vděčná za to, jak mi to udělal. Jinými slovy, byl to jenom ten okamžik s ní, nebo v tom byla i jakási zpětná slast?
Když jsem skončila, kočka se v klidu odporoučela, kdežto já jsem se obtížně zvedala na nohy. Během kartáčování leží po celou dobu roztažená na podlaze a já klečím vedle ní. Dneska už zjišťuju, že se musím přidržovat stolu, abych se mohla postavit, ale říkám si, že je to dobré cvičení pro stehna. A napadají mě přitom nevyhnutelně jiná užitečná cvičení pro stehna.
Otevřenými dveřmi je vidět záliv Great Sound. Voda teď časně ráno připomíná kovový plát, na kterém leží kopečky ostrovů. Přešla jsem ke dveřím a sledovala, jak se celý obzor, moře a země pokrývá mraky přinášejícími sílící déšť. Kočka seděla vedle mne. Obě jsme se dívaly ven. Vím samozřejmě, že nevidíme to samé. Její vnímání je v každém ohledu jiné. Cítím vlhko a jeho vůni, slyším padající kapky, to všechno úplně jinak než ona. Ale sedí a dívá se na to se mnou a se stejnou měrou uspokojení. Je to nádherný pohled, jaký se mi naskýtá každý den, a cítím se šťastná. Kuchyň vede na verandu, kde se nachází hromada židlí a stolků a velká rohová pohovka, na které sedávám s kočkou celé hodiny. Výhled odtud je jako mobilní panorama pro staré lidi: pořád se někde něco hýbe. Jsou tu samozřejmě velké ferry převážející místní obyvatele a obří hranaté výletní lodi přecpané tlustými turisty. Ty kotví v Royal Naval Dockyard. Kromě nich tady panuje nepřetržitý provoz menších člunů. Občas, když je moře na slunci průsvitně modré, vypluje na kouzelnou barevnou plochu jachta s bílými plachtami a já sleduji, kterak se sune z jedné strany zálivu na druhou, myslím na lidi na ní a prožívám s nimi radost z klidné plavby v mořské bríze. Večer se čluny promění v mozaiku jiskřivě zelených a červeno-oranžových světel a bafají zpět do přístavu. Tam pak zakotví podél nábřeží u domů šťastných majitelů.
Na tohle všechno se s kočkou díváme. Tohle jsou Bermudy. Ráj turistů. Bohaté domy movitých finančníků, jako je můj velkomyslný syn. Víme, že máme štěstí. Synovi bude padesát a jeho nové ženě něco přes pětatřicet. Není to tak velký věkový rozdíl. Je s ní šťastný. Aspoň doufám. Kočka a já ho ovšem známe mnohem déle. Tedy, já ho znám celý jeho život a kočka už drahně let.
Zatímco pozorujeme záliv, pletu svetr, je prý to dobré pro staré prsty, kočka nedělá nic, jen moudře mhouří oči a hřeje mi stehno. Napadá mi, jestli ví, co je to osamělost, i když je známo, že kočky nezajímá nic kromě vlastního pohodlí.
Miluju tuhle scenérii, ale nepatří mi. Není má, stejně jako není moje kočka. Obě nás ubytoval a živí syn, protože usoudil, že už jsem moc stará na to, abych bydlela sama. Kočka to neví, a protože já jsem ta, kdo ráno vstane první, nakrmí ji a otevře dveře ven, může si myslet, že jsem i paní domácí, dá-li se to tak říct, a tedy její majitel. V noci, když se vrátí z lovu, vleze si ke mně do postele a stulí se mi mezi koleny. Je zvláštní ji tam mít, ale mám za to, že předtím, než se syn oženil, spávala s ním. Nestěžuju si; v tomhle věku můžu být vděčná, že mám vůbec něco mezi nohama.

Dneska už nevlastním nic, leda své tělo a duši, a to ve stavu, v jakém se nacházejí po mnoha dekádách užívání. Často nepatřičného užívání. Ale aspoň jsem je, zaplať pánbů, spotřebovala a nevyplýtvala. Synovi tohle říct nemůžu. Dívá se na nás tak láskyplně, když spolu večer sedíme, já s kočkou na klíně. V jeho očích je stará ženská s kočkou symbolem kouzelné nevinnosti.
Učíme se s kočkou procesu vyvlastnění. Stárnutí se často vykládá jako akumulace nemocí, neduhů a vrásek, ale ve skutečnosti je to proces vyvlastňování – ztráty práv, úcty, tužeb, všech těch věcí, jež člověk běžně vlastnil a těšil se jimi. Kdysi, když jsem utekla od manžela, jsem ledabyle sváděla muže. Byli to ženatí muži, takže jsem s nimi byla bezpečná. Topili jsme se navzájem ve vlnách vášní, stesku a touhy, které vedly ke krátkým extatickým obdobím uspokojení a rozkoše a obrovské vděčnosti z čistého štěstí, které nás potkalo. Zjišťovali jsme, jak snadné je jeden druhého oblažit. A to je také druh vyvlastnění: schopnost oblažit. Kdysi, když jsem se vzpínala na zádech a vyrážela ze sebe slastné mňoukání, přivádělo mé milence k extázi zjištění, že jsou tak potentní. Teď nabízím pár centimetrů pletení svému synovi. Je to hrozná ztráta.
Takže když nemůžu přinášet slast, snažím se být alespoň užitečná. A nebýt nepříjemná. Kočce se včera udělalo špatně: to se jí občas stává. Chodí na lov, vždycky chodila, ale je zřejmě méně úspěšná, než bývala. Zase, další ztráta. Chytá pomalejší oběti, něco z nich sežere, a ony už přitom mohou být nemocné nebo jinak škodlivé.
Je to hrozná myšlenka, ale jsem na tom podobně. Viděla jsem, jak se syn tvářil, když vytíral loužičku zelených zvratků po kočce, a vím, jak se bude tvářit, až se jednou přestanu ovládat a pokadím si sukni a on uvidí hnědou skvrnu, ucítí to a uvědomí si, jak jsem ubohá. Budu vyvlastněná, chápete, zbavená sebekontroly a elegance a všeho kouzla, kterým jsem dřív oplývala.
Obě máme trochu nadváhu. Kočce předepsal veterinář dietu: dostává tři mističky jídla denně místo neomezeného krmení, která má většina koček povolené. Já se snažím jíst méně, ale i tak už jsem rozbředlá a neforemná. Kdybych se spustila na všechny čtyři (to mi ovšem připomíná drahého S.), také by mi břicho viselo na podlahu. Kdysi to byla taková vyzývavá póza.
Mám teď nějakou dobu kašel – je to už dobrých pár měsíců. Minulý týden mě snacha odvezla k doktorovi a on usoudil, že by to mohla být alergie. To je nesmysl. Když jsem byla malá, nikdo žádnou alergii neměl. Dneska je alergie na buráky, na mléko, na lepek. Jako děti jsme jednoduše jedly, co bylo. A měly jsme domácí mazlíčky. ,Chcete říct, že mám astma?‛ zeptala jsem se. Ale ten chytrý mladý doktor, který se evidentně nechtěl dívat na moje zvadlá stará prsa (jak ponižující), mi proklepal hrudník a vyhnul se jasné odpovědi. Pohlédl na snachu způsobem, jakým to dělají dospělí v přítomnost malý ch děti .
Po návratu domů jsem nic neříkala a doufala jsem, že téma tak nějak odezní, ale ráno mi syn řekl, že si doktor myslí, že mám alergii na kočku. ,Nesmysl,‛ řekla jsem. Každý přece ví, že siamské kočky jsou nejméně náchylné způsobit alergii. A žijeme spolu už tři roky. Ale on trval na tom, že si je doktor svou diagnózou jistý.
,Doktor říkal, že jak stárneme, vznikají u nás nové alergie, i na siamské kočky.‛
,A co teda chceš dělat?‛ zeptala jsem se ho. Spěchal do práce a řekl jen: ,Promluvíme si o tom večer, až přijdu domů.‛ Vrátím se za pár hodin. Mám strach. Mám strach o sebe a o kočku.

Občas ji pozoruju, jak se myje. Líže a líže a mě napadá, jak se asi cítí. Přála bych si, abych se také uměla lízat. Nejlepší na to byl P. Miloval to, mizel mi dole mezi nohama na celé hodiny. Ne, samozřejmě, to přeháním – ale nikdy jsem nechápala, co na tom vidí tak zábavného. Já jsem se přitom pochopitelně protahovala, mňoukala a mumlala jako obvykle a jeho to uspokojovalo stejně jako mě. Na druhou stranu K. nic takového nedělal. ,Chlapi říkali, že když můžeš sát kundu, tak už pak můžeš sát všechno,‛ řekl mi a já se usmála, protože mi to přišlo směšné. V jistých ohledech byl hrozně prudérní a v jiných až přehnaně chlípný. Ale byl to C., kdo vedle mě usínal jako kočka. To byl můj spáč. Dívám se na kočku, když se stočí do klubíčka, a říkám si, že takhle jsme spolu spávali. Jako jedno tělo, jedna hladce spojená sestava svalů a kůže.

Nesnáším pletení, stejně jako jsem si myslela, že nesnáším kočky. To bylo, když jsem žila sama. Potřebovala jsem mít volnost a prostor a nechtěla jsem nikoho, kdo by na mně závisel. Ale teď je kočka můj spolubydlící a myslím si, že si rozumíme.
Obličej jí stárne, pochopitelně, stejně jako ten můj. Oči má pořád stejně modré a velké jako dřív a uši roztomilé jako netopýr, ale černý čumáček už není mladý a její čelist je stará čelist. Rty, pokud se jim tak u koček říká, má nerovné a vybledlé. A přestože srst kolem tlamičky měla vždycky světlou (plemeno Blue Point), zdá se mi, že je teď bělejší. Nemá prakticky žádné zuby – to je nevýhoda siamských koček. A i to jí asi vadí při lovu. Já mám ještě svoje zuby, ale silně vykotlané, s korunkami a tímhle vším. Často mě bolí. Někdy si říkám, že by bylo jednodušší nechat si je vytrhnout, jako je vytrhli kočce.
Zaslechla jsem snachu, když mluvila o dítěti, a že si myslí, že kočky roznášejí zárodky. Přemýšlím o tom, když kočku kartáčuju a obdivuju, jaký má vyrovnaný profil. Ale nesmím mluvit. Bylo mi řečeno, že mluvím před dětmi moc zostra.
Kdysi se mě báli mí studenti, nebo se aspoň báli mých jízlivostí. Měla jsem pověst metrnice, ale v té jsem si libovala. Jednou jsem sjela studentku tak, že už si ke mně víckrát nic nedovolila. Dozvěděla jsem se později od jiného člena sboru, že se ta dívka nechala slyšet: ,Rozzuřila se na mě, ale věděla jsem, že i tak mě má ráda.‛ Byla to pravda. Byla jsem milována i obávána. A bylo to tak správně. Teď jsem milována, ale také se ode mne čeká, že budu milá a nenáročná. A zticha. Takový je osud.
Syn bude brzo doma, snacha přijde až pozdě večer. Počítám, že co ona bude pryč, vyrukuje na mě s kočičím problémem a pak řekne, že to ona má z kočky strach. Pokud se budou chtít kočky zbavit, co s ní bude? Snacha se holedbá, že ohledně zvířat netrpí sentimentalitou. Nejspíš ji zabijou a ode mne čekají, že budu štrikovat na dítě.
Napadá mě, jestli není mou povinností o život kočky bojovat. Váhám asi proto, že si nejsem jistá, podobně jako v jiných milostných vztazích, kolik je v tom altruismu. Bez kočky už nebude žádné česání.
Bude mi hrozně chybět.

London Review of Books, 2. listopadu 2017; přeložil Josef Moník

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Stáli proti sobě jako dva rozdurdění kohoutci vlašští: Balaton nerad, Srpen rozvášněný. K sekundování se nakonec uvolili naše Berenika na straně Balatona a Srpen vzal zavděk oslíkem Antonínem.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 19/2018
  • Vladimíra Valová

    Kolem půlnoci

    Za dveřmi teď dřepí ona. Neví, co dělat; zda zůstat a věnovat pozornost jeho dlaním na černé kůži, i spíš svým ústům, ve kterých cítí krev a jazykem si pohrává s ulomeným zubem.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 18/2018
  • Vratislav Kadlec

    Chvály

    O sbírce básnířky z Pobořanska Jany Polcerové Světlo a stín napsal Radek Kuncipál ze Strakonic: „Je možné, aby tolik krásy a lásky objevil v našem světě širém jeden člověk?“

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 15/2018