Představujeme poslední knihy Petra Nikla a Petra Síse a ptáme se těchto významných tvůrců autorských ilustrovaných knih na jejich inspiraci.

Petr Nikl

Jinotaje opic

Ilustroval autor

Meander, Praha 2017

Námět třinácté autorské knihy Petra Nikla Jinotaje opic jeho příznivce nepřekvapí, protože právě různá zvířata a přírodní úkazy představují pro tohoto všestranného umělce nevyčerpatelnou studnici nápadů. Tentokrát jeho imaginaci upoutali živočichové našemu druhu nejbližší – v tužkových kresbách předkládá atlas patnácti opičích druhů. Zaměřuje se na jejich postoje, protože nejvděčnější paletu možností nabízejí právě mnohotvárné ocasy těchto čilých tvorů. Ve svinutých i rozvinutých podobách se opice stávají jinotajnou předlohou písmen abecedy, a tak každý zařazený portrét přinese vzkaz čitelný pouze tehdy, pronikneme-li do jeho obrázkového kódu. Můžeme se pak „opičit“, anebo ani nemusíme: jinotajné opice nám samy odhalí, jakou vlastnost každý ze čtenářů skrývá.

Kupříkladu takový outloň jávský („outloň nosí v jasné noci na srsti jed Jávu v srdci“) nebo makak červenolící („sněžný makak v lázni sní krápník vousů vyzvání“).

ODPOVÍDÁ PETR NIKL:

Může mít muž navždy chlapeckou duši?

Pokud máme spojený princip hravosti – jeden z hlavních spouštěčů tvořivosti – s chlapectvím, pak ano. Mě ale zajímá, jestli si muž či žena dokážou udržet spontaneitu. Chlapeckost může zavánět infantilitou, určitě máme spíš na mysli bezprostřednost a originalitu, branou se vší vážností a s plnou odpovědností.

Kdy na ni při své tvorbě vzpomínáte?

Nevzpomínám, snažím se ji žít.

S jakým zážitkem nebo prostorem je u vás propojena?

S celým světem.

Petr Sís

Robinson

Ilustroval autor

Labyrint / Raketa, Praha 2017

V Robinsonovi Petra Síse se zhmotňuje nesmrtelný žánr dobrodružného románu živený záviděníhodnou fantazií chlapectví. Hrdina, v němž poznáváme samotného autora v útlém věku, se chystá na karneval. Před námi bují veselí obvyklých dětských masek. Chlapec se ale pod vlivem napínavé četby tehdejší ikonické adaptace Defoeova románu z pera Josefa Věromíra Plevy – a na radu maminky – nakonec rozhodne pro masku Robinsona. Jenže mezi „piráty a princeznami“ si v chlupatém oděvu vyslouží posměch a pocítí hlubokou křivdu. V horečnatém stavu, ještě podpořeném náhlou nemocí, prožije vlastní trosečnický příběh na divotvorném ostrově. Kreslíř s úžasnou vynalézavostí vyobrazuje hochův činorodý pobyt mezi zvířaty. Pozoruhodnou autorskou knihou se Sís opět vrátil do časů malostranského dětství – a na rozdíl od světově úspěšné Zdi, která komentuje spíš ústrky dospívání v nesvobodném Československu, nyní předkládá vzpomínku hluboce osobní.

ODPOVÍDÁ PETR SÍS:

Může mít muž navždy chlapeckou duši? Kdy na ni při své tvorbě vzpomínáte? S jakým zážitkem nebo prostorem je u vás propojena?

Odpověď na otázku, jak ji chápu, je pro autory dětských knih podstatná. Pro ženy je to zase duše malé holčičky. V češtině „chlapecká duše“, jak tomu rozumím dnes, také souvisí s dobrodružstvím a tajemstvím.

Nejlépe jsou na tom autoři, kteří vlastně nikdy nevyrostou: ti jsou úchvatní, ale mnohdy jsou problémem pro své dospělé okolí. Já jako na svůj chlapecký tajemný ostrov vzpomínám na zahrádku-dvoreček u babičky a dědečka v Brně, kdy jsem nevěděl nic o světě dospělých, politice, penězích a čase – kde jsem prožíval krásná dobrodružství v pralesech rybízových keřů a mezi přezrálými meruňkami. Tam jsem žil intenzivním životem plným fantazie a taky několikrát upadl na hlavu, kterou mi museli zašívat v nemocnici u profesora Karfíka. Pamatuji si tu vůni dezinfekce, světlo nad operačním stolem a taháni stehů. Hlavu jsem měl zašívanou několikrát, takže se úřady přišly ptát, zda se o mě vůbec někdo stará. Ty pády byly zaviněné mým neustálým sněním: to vysvětluje mnohé. K chlapectví mě ještě napadlo, že si pamatuji, jak si člověk myslí, že jen přivře dvířka a kdykoliv se může vrátit. A pak najednou ta dvířka ne a ne najít…