Přemýšlel jsem, jak je možné, že někteří emigranti svoje vyhnanství nikdy nepřijmou, zatímco ostatní ho zvládají docela dobře.

Nesnáším pletení, stejně jako jsem si myslela, že nesnáším kočky.

Stáli proti sobě jako dva rozdurdění kohoutci vlašští: Balaton nerad, Srpen rozvášněný. K sekundování se nakonec uvolili naše Berenika na straně Balatona a Srpen vzal zavděk oslíkem Antonínem.

Za dveřmi teď dřepí ona. Neví, co dělat; zda zůstat a věnovat pozornost jeho dlaním na černé kůži, i spíš svým ústům, ve kterých cítí krev a jazykem si pohrává s ulomeným zubem.

O sbírce básnířky z Pobořanska Jany Polcerové Světlo a stín napsal Radek Kuncipál ze Strakonic: „Je možné, aby tolik krásy a lásky objevil v našem světě širém jeden člověk?“