Takový ten úplně obyčejný červený, čtyřicet listů, formát A6. Jako kluk jsem s ním sedával pod stolem a zatímco kolem mě do nábytku bily rodinné blesky, kreslil jsem do něj rytíře. Takový postup jistě není dokonalý, přináší však lepší výsledky než vrazit ruce mezi kolena a kývat se, což vypadá navíc podstatně méně důstojně, zvlášť když už jste dospělý a docela úspěšný. Kreslení navíc ladí s mojí profesí: mladý mistr nečmárá, mladý mistr tvoří! Je pravda, že všechny ty žehličky, řadící páky a karoserie, které jsem kdy navrhl, začaly jako náčrt v malém školním sešitu číslo 644.

Bez notýsku z domu nevycházím. Nikdy. Pamatuješ, jak jsem ti šlápnul na nohu, když jsem ho jednou ráno při odchodu z domu nenahmatal v zadní kapse kalhot a pádil zpátky do bytu? Řekla jsi tehdy, že bys chtěla, abych se tak lekal kvůli tobě. Snad nechceš, abych na tobě byl obsedantně závislý. Ty máš svoji práci stejně radši než mě. Miláčku! Kdybych si do profilu na seznamce nenapsal, že jsem designér, tak bychom se tu teď takhle spolu nebavili, odpověděl jsem a v mém hlase byla pravda a převaha. Tehdy jsem měl pocit, že si nemusím nic zastírat, že jsou věci světa na mé straně a že jsou tam hezky srovnané. Práce mě bavila, díky tomu jsem měl úspěch, díky tomu jsem měl tebe, rovnice to byla primitivně jasná a účinná a zcela v souladu s tím, co se píše v těch tvých časopisech s lesklými obálkami. Dřív se se mnou ženy rozcházely jak na běžícím pásu, teď to ale bylo jiné, moje posedlost totiž konečně nesla peníze.

Když jsem ještě designérem nebyl a nebyl tedy nikým, vždy jsem si představoval takovou scénu. Sedím v kavárně, nohu přes nohu, na nohách tenisky Lacoste, na očích stylové brýle. Ahoj, já jsem Matěj, říkám krásné mladé ženě. Ahoj, já XY. Co děláš, Matěji? Jsem designér. Říkám to potichu a velice skromně, inu, jsem prostě jen takový obyčejný designér. Vááážně? Nemohla bych se podívat na tvoje věci? Ale to nestojí za řeč, otevírám kabelu s notebookem. Ukaž ukaž, říká žena hlasem, ve kterém se ozývá spodní dráždivý tón, jako by chtěla, abych jí ukázal něco úplně jiného. Bruneta nebo blondýna, to je mi jedno, je ale velice krásná. Ukazuju jí svoje návrhy, mluvím o sobě, v jejích očích je obdiv a láska, prsty si kroutí pramen vlasů. Tato představa se mi vybavuje i teď, v téhle situaci, na tomhle sedadle, což je víc než směšné. Odháním ji a přitom vím, že se mě bude držet až do konce života jak lopuch teplákových kalhot.

Vysoké školy jsou plné lidí, kteří nejsou vlastně nikým a ještě se potřebují někým stát. U mě rozhodl můj smysl pro povinnost a také to, že jsem měl svoji práci skutečně rád. Příkaz zněl jasně: tvrdě pracuj a postav se na vlastní nohy, takhle to chtěl táta a tak jsem to chtěl já. Miloval jsem dny a večery a noci v sádrovně na pražské umprumce, kdy jsem si pouštěl Philla Glasse, smirkovým papírem umanutě brousil sádrový model karoserie a sledoval, jak se ty dny a týdny ukládají, jak se zúročují v čím dál hladších a krásnějších tvarech, které jsem vymyslel. Když jsem na Silvestra uvažoval o uplynulém roce, měl jsem před očima svoje návrhy, plánoval jsem a byl šťastný. Občas se mi v polospánku zjevovala ve tmě před očima taková vize. Na jedné straně jakýchsi vah můj stárnoucí obličej, na druhé straně mé modely a kresby a v úhrnu vlastně všechno, co jsem udělal a co jsem udělat chtěl. Obličej tmavý a těžký, moje dílo /ano, tak jsem tomu skutečně odjakživa říkal, moje dílo/ to však vyvažovalo. Nakonec se stávalo, že se obličej rozplynul a nahradila ho světlá představa bílého sádrového modelu, vystaveného na čestném místě v ateliéru. Tíživé pro mě ovšem byly chvíle, kdy jsem do sádrovny nemohl. Nesnášel jsem prázdniny, kdy byla škola zavřená. První, druhá, třetí ročníková ateliérová cena, stáž v Paříži, stáž v New Yorku, po škole designové studio a velký úspěch naší židle na Designbloku. A k tomu ještě naše láska! Kdybych měl popsat svůj tehdejší dojem ze života, bylo to, jako když si někdy na jaře po ránu zaběhnete pět kilometrů, pak se vysprchujete, lehnete si na postel a kroutíte prsty na nohou.

Proč se ty příkazy stále mění, chtěl bych se tě zeptat. Nezeptám se, je to totiž zbytečné. Jsi z toho všeho pravděpodobně stejně zmatená jak já.

V noci jsem špatně spal, ráno bylo plné smutných a zlostných myšlenek. Za okny tiše a lehce uhánějícího vlaku široké a pusté pláně Polabí, holé topoly trčely do šedivého nebe. Abych se nemusel dívat na tu šťastnou mladou rodinku o pár sedadel dál, díval jsem se z okna, pohled na krajinu mě však tížil. Zavřel jsem oči, tíseň mi ale nedovolila spát. Přirozeně jsem si uvědomoval, že za všechno můžeš ty, nebylo mi to ale nic platné. Dělal jsem v tu chvíli to, co dělám obvykle, když se chci povzbudit: listoval jsem svým notýskem, představoval jsem si svoji fotografii ve Stylu, přemýšlel jsem nad tou soutěží, kterou určitě vyhrajeme, ale nezabíralo to. Potřeboval jsem obejmout, ale věděl jsem, že si to nezasloužím – za všechno to, co jsem kdy udělal, jsem si nezasloužil ani jedno objetí. Vytáhnul jsem mobil, podíval se na něj, vztekle jsem ho vypnul. Věděl jsem, že už nemůžu nic čekat. Byl jsem zase sám.

Kolín, Pardubice, Česká Třebová. Když jsme se blížili do města mého dětství, nálada se mi začala prudce měnit. Za oknem se mihnul betonový most, pod kterým jsme vždy chodili s babičkou a modrým drátěným dvoukolákem, na kterém jsme rozváželi ovoce známým a mně, jak jsem v tom vytopeném vlaku tak prokřehle seděl, zavalil pocit tepla. Vida, tady na tom kopečku nad městem je babiččina zahrádka. A tamhle u těch dvou smrků vždycky stávala a s pejskem u nohy nám mávala, když jsme s rodiči odjížděli modrým žigulíkem do Prahy. Vždy, když jsem přijížděl anebo odjížděl, babička si mě přitáhla a objala tak silně, že jsem se skoro dusil. Nechápu, kde se v té malé a baculaté ženě ta síla brala. Dlouho jsem tu nebyl. Neměl jsem čas, musel jsem na sobě pracovat. Vypracoval jsem se, dosáhnul jsem všeho a teď se to všechno změnilo ve vymrzlé cizí pláně, v nějakou polabskou Sibiř, ze které se vracím domů. Měl jsem pocit jako emigrant, který strávil dvacet let v Austrálii a teď se předním oknem automobilu dívá na blížící se modré šumavské kopce.

No ahój, ahóóój! Z chodby malého rodinného domku zavanula vůně pečené kachny a radost sestřenice, která mě má ráda a která mě dlouho neviděla. Políbil jsem ji, vešel, rozbalil květinu a rozhlížel se. První, co jsem si uvědomil, že babiččin pokoj už není. Sice jsem všechno chápal a se vším souhlasil, ale stejně mě to zasáhlo. Zmizela sádrová soška panny Marie, chyběl starý hnědě mořený dřevěný stůl s bílým pleteným ubrouskem, za to tu stála červenomodrobíle natřená palanda, po zemi bylo rozházené lego a pastelky, na šňůře visely výkresy s princeznami. Místo důvěrně známého zatuchlého přítmí tu radostně a neomaleně svítilo cizí dětství. Zůstal jsem stát ve dveřích. Máte to tady krásný. To je pokoj holek, řekla sestřenice a honem mě táhla do jídelny. Měli jsme na to všechno jenom tři hodiny, večer je ten koncert v Litomyšli, holky tam s Richardem už jsou, my za nimi pojedeme autobusem. A teď se bude jíst a vyprávět a potom vyrazíme.

Asfaltový plácek, betonová rampa, kovové zábradlí. Zelené plastové popelnice, v betonové ohrádce za nimi vlhká černá špína a v ní vajgly. Zima. Tudy se tam jde? Vždyť to vypadá jako nějaký zadní trakt… Vedle prosklených dveří klasický kovový černě natřený popelník na nožičce, vedle něj na bobku kouřící žena v bílém plášti. Ze silnice opodál hučící auta. Dvě staré ženy na lavičce, jedna s vousy kolem úst, druhá v květované modrobílé zástěře. Dobrý den, paní Lokvencová. Tohle že je paní Lokvencová, TA Lokvencová? Vcházíme dovnitř. Promiň, říkám, musím ještě na záchod. Tak přijď potom na pokoj, je to číslo devět.

Jdu tmavou chodbou, okna žádná, jenom na konci proniká světlo skrz luxfery. Stěny jsou do půlky natřené lesklým nátěrem hrachové barvy, odněkud zespodu se ozývá rachot plastových táců a stejně rachtavé nadávky, které se změní v smích. Z hlasů je cítit normální pracovní den, ve vzduchu vůně, anebo spíše zápach z kuchyně, připomíná mi to tu školu, ale je tu ještě něco jiného – aha, páchne tady moč. Zabloudím, rychle pochoduju po tmavých chodbách, kroky na dlaždičkách protivně duní, svižností chůze se snažím zakrýt úzkost. Najednou mám hrozný pocit, že se odtud už nikdy nevymotám. Kdo by si pomyslel, že jsou v Třebové také takovéhle chodby? Měl tu být pletený ubrus, jahody, dvoukolák a voříšek, ale takovéhle hrozné cizí chodby? Konečně devítka, sláva. Otevřu dveře, strčím dovnitř hlavu – a zarazím se.

Sektorový nábytek, pokojík malý a úzký jako na studentské koleji. Na posteli leží ona, je přikrytá až po bradu bíle povlečenou přikrývkou, prsty drží její okraj a dívá se na mě… Chci pozdravit, ale něco mi brání. Je to ona? Není? Je? Tak dlouho jsem ji neviděl, bůhví, jak se mezitím změnila, vypadá jako ona, ale zase také ne… Kdyby byla na své zahrádce, poznal bych ji hned, takhle ale nepozdravím, jenom tam tak hloupě trčím a civím na ni. Stará žena zachrčí a s nevolí řekne: Koho hledáte? Cítím se trapně, ale ulevilo se mi. Paní Neubauerovou, je tohle pokoj devět? Tak to musíte na osmičku. Promiňte, omlouvám se, zavřu dveře a jdu vedle, osmička je ale zamčená.

Stojí obě na plácku před vchodem, babička je ke mně otočená zády a vypadá jako vždycky. Velmi se mi uleví, skutečně se vůbec nezměnila, ta samá kulatá postavička, ty samé tmavé šaty, vždycky nosila takovou hnědou sukni a pletený černý svetr, měl jsem pocit, že si sem jenom odskočila ze zahrádky… Otočí se. Nevěřícně zírám. Nevěděl jsem, že se to projevuje takhle. Už to prostě nebyla ona.

Ahoj babi, řekl jsem něžně a napjatě zůstal stát.

Podívej, koho ti vedu, řekla sestřenice.

Babička se na mě podívala.

Usmála se.

To je tvůj syn? zeptala se sestřenice.

To je Matěj, MATÝSEK, copak ho nepoznáváš? pronesla Anežka nahlas, jako kdyby byla babička hluchá. On je teď designér, víš?

Cože?

No, on dělá… on prostě dělá žehličky.

A jo, řekla babička a víc nic.

Posadili jsme se vedle sebe na lavičku. Staré ženy se na nás dívaly, něco si uštěpačně špitaly a jízlivě se smály. Popotáhl jsem si černou bundu a jedním prstem si nenápadně zkontroloval poklopec. Byl v pořádku. Podívej, co jsme ti přinesli, banány, hrozno, čokoládu… Dali jsme to babičce všechno na klín. A jo. Chvíli to na ní jenom tak leželo, pak jsme to z ní zase všechno sundali a nacpali zpátky do igelitových tašek.

Nevěděl jsem, co mám říkat, vyprávět o naší nové zakázce mi přišlo úplně nesmyslné. Náš společný život s babičkou skončil, pokud si ho pamatovala, jakože si ho zřejmě nepamatovala, v době, kdy jsem byl někým úplně jiným. Anežka si ale s babičkou nedělala žádné starosti, klidně si se mnou povídala přes její hlavu a z toho, jak se chovala, jsem usoudil, že návštěva probíhá dobře a normálně. Občas jsem se na babičku ze strany podíval, zírala ale kupředu, mlčela a celkově působila dojmem člověka, který sice tak úplně neví, proč má takhle posedávat s cizími lidmi, kterému to ale příliš nevadí, protože do oběda je ještě daleko a on stejně nemá nic na práci. Do hovoru se vmísila jenom jednou, a sice tehdy, když Anežka začala mluvit o koncertu v Litomyšli. Zeptala se: to je teďka Litomyšl spojená s Třebovou? Po této otázce usoudila, že toho pro společenský život udělala až dost a do konce návštěvy už víceméně nepromluvila. Natáhnul jsem nohy a snažil se tvářit /tedy hlavně sám před sebou/, že je všechno v pořádku a že se máme všichni vlastně dobře. Musím přiznat, že jsem se nakonec věnoval vlastně spíš sestřenici. Byla se svojí rolí ženy v domácnosti velmi spokojená, samé plány, které mě přišly miniaturní, ale měla tolik, tolik energie… Nevím, jak bych to popsal. Byla taková – sytá. Zřetelná. S těmi svými tendry a naditým portfoliem jsem si vedle ní úplně vyzáblý a mlžný. Babička se na mě občas podívala pohledem, o kterém jsem si myslel, že je laskavý – vždy jsem se na ni něžně usmál. Přijel tranzit, postavil se těsně před nás a my jsme se nejméně deset minut, než vyložili všechny ty přepravky, dívali do bílého plechu. Byla zima, u popelníku stále někdo kouřil a dým šel většinou přímo na nás, ale aspoň jsme necítili ty popelnice.

Najednou ze dveří vyšel vysoký starší člověk v bílém plášti a kývnul nám na pozdrav. To je pan Nebesář, řekla Anežka, ten to tady vede. Pan Nebesář měl pleš, unavené, vlídné tmavé oči a zahnutý semitský nos. Hlavu měl na stranu, jako by stále naslouchal nářkům někoho menšího, který cupitá po jeho boku, nářkům, které ho však už poněkud nebaví poslouchat. Přivolal si Anežku pohledem, sklonil se k ní a o něčem si s ní chvilku tiše povídal. Vypadala přičinlivě a trochu omluvně. Snažil jsem se zachytit jeho pohled a zuřivě na pozdrav kýval hlavou, ale nevšímal si mě. Vstal jsem a zeptal se jí očima, zavrtěla ale hlavou a potom vešla do budovy. Dal jsem ruce do kapes, zase jsem je vyndal. Cítil jsem se sám, sám a obnažený. Radši jsem si zase sednul.

Když Anežka po chvilce vážně a trochu unaveně vyšla, v ruce držela kostkované bačkory. Zastavila se před ženami na lavičce, jedné z nich bačkory podala. Žena vstřícně pokývala hlavou, potom se jízlivě zasmála, popadla bačkory, strčila si je pod zadek a prudce je přisedla. Nechápal jsem nic. Připadal jsem si jako v surrealistickém snu. Kam jsem se to proboha chtěl vrátit, vždyť tady už nic není! Ucítil jsem strašnou chuť vrazit ruce mezi kolena a kývat se, ale neudělal jsem to.

Mlčeli jsme. Seděli jsme vedle sebe jako lidé, kteří sedí na lavičce na peronu a čekají na vlak – kolemjdoucí by nevěděl, jestli k sobě patří, nebo ne. Já se díval do minulosti, sestřenice do budoucnosti, babička se dívala na popelnici. Z popelnice vyletěl igelitový pytlík, zakroužil ve vzduchu a malátně se rozplácnul na asfaltu.

Přemýšlel jsem, jak je možné, že někteří emigranti svoje vyhnanství nikdy nepřijmou, zatímco ostatní ho zvládají docela dobře. Podíval jsem se na Anežku a bylo mi jasné, že mi s touhle otázkou asi nepomůže, zřejmě by ji ani nepochopila. Tvářila se spokojeně jako člověk, který svůj domov nikdy neopustil. Vypadala, že je doma i na tomhle ošklivém plácku. Natáhla jednu pomalou, klidnou ruku: podívej, sojka, tady je jich teďka plno. A jo, řekla babička. Na silnici se objevila špinavá béžová škodovka a s hrozným řvaním a bručením pomalu projela kolem.

Je Anežka tak spokojená, protože má rodinu? Můžu si za to všechno sám, protože jsem takový sobec? Měl bych ti zavolat? Ale vždyť jsem se z rodinných kuloárů dozvěděl, že Anežka s Richardem pracují k rozvodu… Anežka byla takováhle odjakživa. Díval jsem se na sebe najednou odněkud shora. Nevěděl jsem, jestli si ten člověk tyhle věci říká proto, aby měl alibi, zato jsem věděl celkem přesně, co udělá, až přijede do Prahy. Uvědomil jsem si to s nějakou odevzdanou smířlivostí.

Budeme muset jít, abychom stihli ten koncert.

Vstali jsme.

Nevěděl jsem, co mám dělat, babička ale nezaváhala ani na vteřinu. Přitáhla si mě k sobě a velikou silou mě objala. Bylo to přesně to objetí jako kdysi. Bylo dokonalé.

Ženy naše objetí sledovaly s žíznivou, šílenou rozkoší. Potom se rozesmály.

Byli jsme už na půl cesty na autobusové nádraží, když jsem se najednou zastavil. Stalo se něco? Lekla se Anežka, když viděla můj vyděšený výraz… Prudce jsem hmátnul do zadní kapsy kalhot, bál jsem se, jestli mi z ní na té lavičce nevypadl notýsek. Nevypadl.