No a co mi hodně chutná, ale je to moc drahý, tak si to dopřáváme jenom někdy, to jsou starý dobrý klasický džipsy. Těch se nikdy nepřejím. Znáte to, ne? To vám vkouzne do pussy, ani nevíte jak.

Letím mezihvězdným prostorem, neboť vše skončilo. Poblíž se vznáší kámen, usuzuji, že se nacházím v některé z mlhovin.

Některá díla vypadají jako rozvinuté a silně poškozené svitky Tóry a jiná zase jako na cáry trhaná těla, jako Erbenovy svatební košile rozházené ráno na hřbitově.

Paměť si představuji jako nezměrný prostor. Možná nejvíc mi připomíná pohoří. Rozlehlé pohoří, něco jako Himálaje. Nejen nezměrný prostor, ale i úplně jiný čas má paměť. Přesahuje každé lidské vědomí.

Z perspektivy paměti (ať již individuální, nebo kolektivní) vypadá podoba člověka a vůbec čehokoliv jinak. Paměť má, kromě zmíněných dat, i specifický čas. Dokáže zaměnit blízké a vzdálené, tenkrát a nyní, a co víc, stmelit je v jediný koncentrovaný tvar.