Zkrátka: Pavel po mně dupal, jen co jsem vystrčila hlavu, Milan zbožňoval můj mozek a vařil pro mně. V jádru se mi nemohlo přihodit nic lepšího než zažít je oba, protože jsem v tom prostoru mezi těmito extrémy mohla, ne, přesněji: musela uvažovat o tom, co je a co znamená emancipace.

Vždycky jsem psal to i ono a nejdůležitější aspekt byl, jestli to filtruje můj životní zážitek, životní epifanii, ten výraz mám hrozně rád.

Juliana Sokolová je básnířka, esejistka a filosofka. Vyučovala filosofii na Fakultě umění TU v Košicích. Právě nyní je na rodičovské dovolené s druhým synem, který se narodil v září 2019 a přitom realizuje doktorandský výzkum v oboru dějiny a teorie architektury na pražské AVU. S manželem Lukášem Berberichem se aktivně podílela na rekonstrukci a nové kulturní koncepci košického Kina Úsmev, které se stalo živým centrem kulturního života, aktuálně zde probíhají například i tvůrčí rezidenční pobyty. Cyklus večerů Literatúra a film v Kině Úsmev spojuje živé setkání se spisovatelem a promítání filmu podle jeho/jejího výběru. Z Košic cestují i odpovědi na moje otázky.

fotografie: Tatiana Takáčová

Ale i když to původně měla být knížka o konci světa a o klimatické změně, doufám, že není vyloženě truchlivá. Spíš zvědavá. Ano, máme dceru a musíme dávat na svět pozor a máme o něj strach, ale ten strach nepohlcuje všechno.

Časem jsem si udělal dva imaginární kamarády, s nimiž jsem probíral každý detail svého nerozsáhlého životního prostoru.

Básníka Vojtěcha Kučeru můžete znát z mnoha básní, míst a stránek. Připomeňme Literární soutěž Františka Halase, na jejíž dramaturgii se po léta podílí, setkání básníků zvaná „Děkujeme za Vaše básně!“ na jihočeském zámku Kratochvíle nebo poetický magazín Weles, který před lety spoluzakládal s Bogdanem Trojakem. Na sociální síti Facebook se vyskytuje pod půvabným pseudonymem. Je už v povaze věcí, které lze zadat do vyhledávačů, že onen pseudonym není právě bezpečným úkrytem. A právě pod ním lze od května loňského roku najít „album“ zvané Básně pro Rozárku, ve kterých zní básníkův hlas něžněji a hravěji — inu, tak, jak to obvykle míváme ve zvyku, když se obracíme k dětem. O (stále ještě poměrně nové) příchuti otcovství ve psaní si budeme s Vojtěchem posílat slova mezi Hořovicemi a Brnem.
Autor fotografie: Petr Palarčík.

Po všetkých apokalyptických a pesimistických vyjadreniach v tomto rozhovore to bude znieť možno prekvapivo, ale: som optimista. O apokalypse píšem odjakživa: obe moje doteraz vydané knihy končia básnickým obrazom apokalypsy, tretia sa po apokalypse odohráva dokonca celá. Napriek tomu som skôr apokalyptický romantik.

I nejúspěšnější autor musí počítat s tím, že jeho básně desetkrát odmítnou a pak je teprve někdo přijme. Britské literární prostředí je hodně drsné, člověk musí brát jako fakt, že se prostě dařit nebude a že to musí pořád zkoušet.

Rozhovor s Jiřím Váňou Stigenem vedu datovým prostorem z Hořovic do Oslo. Protože tento Ravt je věnovaný pomalosti, líbilo by se mi vést ho loudavě někde na polních cestách, ale musím si vystačit s tím, co máme. Jiří je pro mě jako autor objevem, s rozhovorem souhlasil; přiznal, že je to první rozhovor, který s ním kdo vede — mám pocit odpovědnosti, aby nebyl poslední. Ale protože mi zvědavost nedá, zkusím ho nahlodat různými otázkami o souvislostech světa. Na druhé straně mám pochopení pro případné tajné zákruty šnečích ulit, Jiří. Uvidíme, jak to celé dopadne.