Musí znovu vzniknout jednotný kontext národní literatury, v němž hodnotové korektivy budou fungovat jako přirozený produkt jejího autonomního, svobodného vývoje a v němž bude o hierarchickém postavení díla i autora rozhodovat jedině živý názorový ruch, kritická reflexe a společenský ohlas.

Chmurný Válečník je v nejlepším slova smyslu zlá, potměšilá kniha, kterou je ovšem těžké nemilovat, jakkoliv je snadné ji nesnášet.

Zjistil jsem, že některá slova a některé motivy, symboly, zvyky a rituály mě fascinují zvláštním a hlubokým způsobem a rozhodl jsem se toto vnímat jako signál, že věci, které mě takto uchvátí, jsou „stopy Siranie“, a tak jsem je začal rozvíjet, domýšlet do důsledků a postupně obohacovat Siranii o tento materiál.

– Jestliže jsou věci neznámé, pak je neznámý i člověk. Co tady s chválou a hanou!

Tvrdím, že mýty jsou necelé, protože jsou hraniční, totiž nacházejí se vždy na horizontu, kam jen tak tak dohlédneme, a to, co tam vidíme, je způli ponořené v mlhách.

Městský člověk obývá město jako rak poustevníček svou ulitu. „Kde tedy jsem?“ Jsem ve své ulitě, existuji skrz ni a také částečně díky ní. Dobře to dokládá fakt, že nemůžu ani donést nákup bez použití výtahu, který mě musí pustit dovnitř.

Jedná se – dalo by se říci – o diskursivní poezii, poezii pro vzdělané, která směřuje k horizontu kritického uvažování o historii a politice.

Jediné, co metamodernismus a postmodernismus spojuje, je odmítání fanatismu moderny. Metamodernismus adaptuje modernistické cíle prostřednictvím ironie, postmodernismus je chce stejnými prostředky zničit.