Osobitné miesto v topike tejto poézie predstavuje figúra rozvráteného sveta. Invázia hlboko otriasla dogmou o ZSSR ako najvyššej autorite nielen v politickom, ale aj mravnom zmysle.

Rap je uměním zpřítomnělé poezie, a nejvýraznější interprety tedy zákonitě vede k bezprostřední reflexi současnosti. Taková poezie opouští bariéry literárních kaváren a vychází „ven“.

Práva člověka jsou podle Dugina pouhými právy na nepřekonávání sebe sama, jsou „právy malého člověka“. Takový přistup může mít pochopitelně i brutálnější podobu, pokud konkretizujeme onu kolektivní subjektivitu, již člověk je, namísto toho, aby byl jedincem; třeba ve výroku „národ je vším, jedinec – ničím“.

V bezbřehosti identit, anti-egu jungiánského kolektivního ne-jsoucna není žádné distinktní rozlišení „on“ nebo „ona“, je pouze celistvé „my“. Archetyp „draka“ či „saně“ nabývá v Klímově textu významů žravé propastnosti…

Když pominu Joyceovu obtížnou mánii brát sám sebe za Boha (sese Deum asserere; se prendre pour Dieu; себя Богом считать), která mi konečně ujasňuje, proč je mně osobně celé jeho dílo protivné, když pominu také otázku, zda je ten výrok správně přetlumočen, protože ho tu čtu česky – s tímto zářným pokynem se rázem ocitáme na druhém, nejzazším konci překladatelského konání.

Radikální umělec se zavazuje znovu a znovu podstupovat pouť do hlubiny. Tato cesta ale nemá konec, na jejím konci není zpráva či informace.

Dominantní osobnost bývá na Západě idealistická, soucitná, civilizovaná, spořádaná jako Dr. Jekyll, který je ke svým pacientům tak starostlivý; stínová strana je deformovaná, pohybuje se rychle, „jako opice“, je mladší než hlavní osobnost, má v sobě velké zdroje energie a žádnou morálku.

Vodní říše ale nabízí uzdravení. Mezi její schopnosti patří znovuzrození – je třeba vstoupit do zatopené propasti, odevzdat vše staré, nechat rozplynout jistoty a nefunkční, obnošená pravidla, aby svět mohl povstat čerstvý a nový.

Kristus je výzvou jejich samé existenci – emoční, společenské, hospodářské, sexuální, vesmírné.

Dnešní koncepty environmentální etiky spočívají na sporném předpokladu, že ekologická krize je důsledkem krize společenské a že její řešení je třeba hledat v sociální oblasti.