Ve výsledku k autofikci přistupují čtenáři stejně pokrytecky jako k ostatním žánrům a otázku etiky, pravdivosti a přesvědčivosti řeší jak kdy a jak kde, podle toho, jak zrovna text zapadá do jejich životní zkušenosti. Pravdivé na tom všem je jen to, jak moc všichni lžeme.

Nechce se věřit, že by se nakladatelství spadající pod Albatros Media chtělo na něčem takovém podílet. Nechce se věřit, že by něco takového byl snad záměr. Nechce se věřit, že by společnost Albatros Media chtěla mít vlastní Naše vojsko v trendy podobě. A dle reakcí na sociálních sítích byla dokonce řada lidí, kteří v různých divizích Albatrosu pracují, poměrně překvapena, až znepokojena: „Co se to sakra děje?“

O čem chci psát? O věcech, které se dějí každému a které mohou potkat kohokoliv z nás, a tak bořit pomyslné bariéry a stavět na jejich ruinách mosty, co překlenou averze mezi Čechy a Romy. Nepřeju si však trčet ve škatulce „romská autorka“, když už, tak „česká s romskými kořeny“. Začínám si myslet, že všechno, co mě nasměrovalo až do tohoto bodu, má svůj význam.

Diverzita Evropy je nezměrná. Tak velká, že si její komplikovanost tady v Česku ani neumíme představit. Šedé zóny měst byly vždy územím, kde se o nadvládu bojovalo výraznějšími prostředky. Hlavou mi prolétne obraz Slovenska, celkem národnostně homogenního, kde možná právě v těchto dnech probíhá převzetí moci mafií nad státem – víc než kdy jindy.

Budu pohřben ve Střelicích na hřbitově. To je tutovka. Byl jsem se ptát na úřadě, jestli bych si tam už nemohl zamluvit místo, že bych dal jako zálohu, postaral se o náhrobek a vůbec bych vše nachystal. Paní se začala smát, ať neblázním, že je tam spousta místa.

Jiří Šlitr podle všeho toužil stát se muzikálovým autorem a jeho snem, k jehož splnění podnikal konkrétní kroky, bylo uvedení Dobře placené procházky na Broadwayi. Stal se ale tvůrcem kabaretního divadla písniček, nikoli divadla příběhu. Blažkovy muzikály jsou dodneška vrcholným českým vzorem integrovaného příběhového muzikálu, svým sdělením však nepřenosně vězí v šedesátých letech. O písních Suchého a Šlitra to, domnívám se, neplatí…

Někteří anglosaští dramatikové používají scénickou poznámku beat ve významu, jenž se nejčastěji překládá jako (krátká) pauza, ale také to může znamenat třeba situační předěl – záleží trochu na kontextu a na tom, jak s tím pracuje ten který autor.

Sestry a bratři, i dadaisté si zvolili vlastní pravopis, nechtěli však, aby je kdokoli následoval. Přijímám a chápu, když queer autoři mění pravopis pro potřeby svého vyjádření. A kdyby mě zajímalo, co píšou, nadšeně i jejich textům přitakám!