už navždy
budeš ve mně
v semenu prý je duše
kus tvého já i srdce

Byla to tvá jediná báseň,
která se mi, očima cizince, nelíbila.
Působila kostrbatě, samý chladný verš.
Jako teorém pasti, sklopné – nastražené.
Viděl jsem to.
Spadla klec, a byla prázdná.

v dějinách naší země / přepadáváš vždy na jednu stranu / čtu knihu o stvořitelce od dvou žen

Bůh řeší s Ďáblem další z půtek. / Lze býti vězněm bez cely?

v púšti kedysi existovalo / obrovské jazero / dnes na tých miestach nachádzame / len maľby rybolovu

Podle snáře je vražda touha / vzdát se něčeho podstatného

Totožnost není nic jiného než pouhý zvyk, nepotřebný úkon, při kterém lživě prohlásíme před kteroukoliv ze svých podob: to jsem já. Zvyk, v němž domněle nachází existenci nekonečné množství bytostí, které nejsou.

Nad Alpami namalovala jsem si rtěnkou ústa / abych se těm kamenným strážcům co nejvíc zalíbila

Ovšem v hukotu krovek i poryvech větru / rozeznáme jen dvě černé propasti a / dvojitou měkkost