Poznávám ji podle chůze,
podle tašek.
Dojde na konec noční ulice
a zasměje se
jako nad propastí.

Jak teď poskládat svůj zmatek
aby z toho byla aspoň hra
a protihráč mohl táhnout
nečekaně ostře?

Ty, Miláčku, miloval jsem, a co z toho zbylo? Leda pláč a skřípění zubů, pro kočku žrádlo a tma. Když sněží, přijde mi, že ulice jsou slepé. Na konci každé leží lev.

Světlo kolem proudí, jako by z galerie vlály vlasy
a natahovaly se po jiskřícím prachu, s nímž padám
do prostoru

Zapadlo rudé slunce,
zemřelo.
Někde v nejhlubším nebi
rodí se však slunce nová.

Veliký vítr běží nocí
a vysává ze země všechnu vláhu,
to těžké v něm klesá ke dnu a to snadné
kamsi do nenávratna odlétá.

Ať se propadnu
dosáhnu jednou na vrchol
co po svých se
věčně překračuje