Afrikánština je relativně mladý jazyk, který vznikl na Kapském poloostrově v polovině 17. století míšením nizozemštiny, místních Khoi a San jazyků a jazyků otroků z jihovýchodní Asie. Brzy se začaly objevovat první literární texty a v roce 1925 byla afrikánština uznána společně s angličtinou oficiálním jazykem Jihoafrické republiky. V současnosti je afrikánština jedním z jedenácti oficiálních jazyků a mluví se jí také v částech Namibie a Botswany. Tímto jazykem mluví více než sedm milionů mluvčích jako prvním a dalších patnáct milio­nů mluvčích jako druhým nebo třetím jazykem. To z afrikánštiny činí nejrozšířenější jazyk Jihoafrické republiky. Afrikánština má pověst jazyka bílých kolonizátorů, ve skutečnosti jí ale mluví převážně obyvatelstvo smíšeného původu a jen něco přes polovinu bílého obyvatelstva.

Afrikánština byla po téměř padesát let oficiálním jazykem apartheidu, ale také jazykem politického odporu proti tomuto systému. Hnutí tzv. Šedesátníků v čele se spisovateli jako Etienne Leroux, André Brink, Elsa Joubert, Breyten Breytenbach, Etienne van Heerden se postavilo proti rasistickému a patriarchálnímu systému a otevřeně kritizovalo rasovou segregaci a diskriminaci. Po prvních demokratických volbách v roce 1994 se afrikánští spisovatelé a básníci zaměřili na novou identitu Jihoafričanů a literatura se stala nástrojem společenské kritiky. Mnoho spisovatelů jako André Brink, Marlene van Niekerk nebo Dan Sleigh se ve svých románech snažili vyrovnat s traumaty minulosti a pocity viny. Vytvořil se také prostor pro nové literární žánry, jako jsou detektivky (nejznámější je Deon Meyer) nebo magický realismus. Nejvýznamnějším vývojem po roce 1994 jsou ovšem afrikánští spisovatelé tmavé pleti, které bývalý režim z politických důvodů umlčoval. Spisovatelé jako Simon Bruinders, E. K. M. Dido, Bettina Wyngaard nebo Valda Jansen a básníci jako Diana Ferrus, Clinton V. du Plessis, manželský pár Nathan Tran­traal a Ronelda Kamfer, Shirmoney Rhode nebo Jolyn Phillips jsou plnohodnotnými členy afrikánských literárních kruhů a aktivně se účastní společensko-kulturního života.

BREYTEN BREYTENBACH

Nelze se zmýlit

čím déle člověk žije
tím větší je šance na smrt
tím větší je spektrum dostupných
možností jak chcípnout
tím důvtipnější jsou šaškovy kostýmy a hříčky

korkové duby na úpatí
mi vypráví o věšení
pokud bych byl ještě dostatečně pohyblivý na lezení po stromech
a nebál se zlomeného vazu,
synoda racků na posečeném poli
tak brzo po ránu a tak daleko od moře
potajmu šušká o utopení
o krabech, co si pochutnávají na očních bulvách,
pes na kraji lesa tě sleduje s uslintanou hubou
a čichajíc sní o šťavnatosti
a měkkých tučných částech pod oblečením,
lesní požáry tě chtějí olizovat lačnými šlehy svých jazyků,
vozidla na hlavní silnici vrčí,
muž s čepicí ti v úzké uličce ukáže své hladové oči
blyštivou čepel v ruce,
dokonce i ta známá postel, tak dlouho noční lasturou
pro měkkýšovy lásky a sny
prostěradla najednou poskvrněna lákavými krajinami
smrtelného potu neznámého původu
a pak mraky a města
co se odcizila
když jsi přestal slyšet tlukot srdce

čím déle člověk žije tím bohatší
a mnohonásobnější je jistota konečného úspěchu:
jsi volný a zvýhodněný jako unáhlený hráč
v kasinu
kterému ještě nikdy
nepadly špatně kostky

CLINTON V. DU PLESSIS

Canes pugnaces

S každou krajinou vyprávějí jizvy
strašlivé dějiny
lidského zvířete a jeho odporu k obrazu svému, který jen trochu
jinak vypadá,
jinak se modlí,
jinak myslí,
jinak miluje.

Televizní kamery ukazují chlapečka v Sýrii
bezejmenný, blonďaté kudrny,
nemá už kam utíkat,
bez rodičů, bezbranný, bez viny,
jak omráčený pátrá po zbytcích své rodiny
mezi krátery a hromadami (kdysi) železobetonu
obytného domu a nákupního centra
teď kupky trosek jemně rozemletých
ostrými náboji, neřízené střely
odpálené naslepo,
dopadly namátkou, smrt jistá.

Na jihu Afriky zobrazuje
pomník a muzeum
umírajícího chlapce,
krvácejícího ve školní uniformě, košili, šortkách, svetru –
všude tabulky, abychom vyprávěli
abychom si zapamatovali, příběh našich přestupků,
konce režimu.
Dějiny se přepisují
hodinky se přetáčejí dozadu,
kalendář se vymaže,
nikdo si nesmí nic pamatovat,
nejsou žádné kořeny, které by mohly růst z minulosti,
Rudí Khmerové vyhlásili rok Nula:
nový začátek, noví lidé.

Odlidštění v plynové komoře, v pracovním táboře,

dítě narozené nebo nenarozené, staří lidé,
znásilnění, popálení, omrzlí, rozsekaní, popravení, zadušení:
podstata touhy po moci spojená s vyvražďováním:

Batak, Nanking, Oděsa.

Pozři na člověka, ZDE
je nedosažitelné Nadzvíře stvoření.

CORNÉ COETZEE

Žena v domácnosti si něco představuje

Nakonec po tom co
rozdělala oheň uvařila jídlo připravila flašku
vydrhnula vyžehlila hledala uložila souložila k tomu ještě
vyloupne se pozdě večer z vody s nádobím
bublina
a odráží všechny barvy světa.

Přesně tak rozkvétá láska papájí
přesně tak padají motýli minulého léta
tak cukernatí list sluneční paprsek
také, rychle před koncem
pyramidy katedrály visuté zahrady
ticho studijního překladu
a ladění orchestru.

Ještě na dosah ruky
bublina praskne
rozprsknou se cucky zmateně kolem
a stydlivě se uloží na to staré zatuchlé místo
ta prázdná skvrna mezi žaludkem a cípem jejího srdce.

ANTJIE KROG

Colonialism of a special kind / Zvláštní forma kolonialismu

1.
„je mi odpuštěno a přijali mě…
můžu si dál žít svůj život“

„je mi odpuštěno a přijali mě…
a oni si dál můžou žít svůj život“

„jsem překvapená, že je mi odpuštěno…
a oni si dál žijí, jako by se nic nezměnilo“

spravedlnost pro bohaté
odpuštění pro chudé
lidé se stydí, že jim bylo odpuštěno

hluboce respektujte náš vztek
pochopte naši nenávist
obdivujte naši pomstu

2.
co se stane s těmi, co raději obývají tuto zemi nalehko
dneska tady a zítra tam
jediné stopy, které zanechají
jazyk trávy a stromů

co se stane s nimi?

co se stane s těmi, kterým záleží na všech lidech
kteří vyhledávají lidskost v bohatých i chudých
kteří nesnesou lidské utrpení

co se stane s nimi?

země patří vlivným
a její bohatství
svět a ti, kteří na něm žijí

co se stane s nimi?

jíst švestku

jako chladná dokonalost se v tobě uloží divoké cosi
                                            udýchaný satén
v ruce se vzdouvá                špičák
proráží                krk tuhne
spodní čelist blaží po nekonečnosti
                                              šťávy

kousajíc                                  propukne nebeskost
uvnitř          lahodné šílenství šíje         jazyk –
dužinudrtícítrhající               dokonce něco křiklavého jako žilky

tajemná
pecka ta
náhlá teplá skutečnost
krvavá v napřažené ruce

švestka
princ hojnosti
rty uvolněné
            s promiskuitou plenící žalmy

MARLENE VAN NIEKERK

připravuji salát před zraky svého otce

připravuji salát před zraky svého otce které listy
ptá se kterou trávu které malé zelené čejky se
hašteří tam dole v údolí světla a milosti
listuje skrze roky, s bílým ubrouskem pod bradou a vykračuje ušlechtilými lýtky
mezi špičkami divoké hořčice ve které se vlní modré baldachýny
perliček a letní večer si hnědě a sladce dosedne na hřad
a luční květy se obrací v prachu
v této stinné jámě řekne můj otec a pozvedne tu misku v dlaních
sídlí malá zlatá housenka v rokli rákosu a svolává
zahrň mě také, ó Bože, do svého vševidoucího tyglíku
oslaď mě slyš mé díky požehnej tomuto zelenému pokrmu
pro naše duše můj otec jí listy jí trávu a mluví jazyky

PIETER ODENDAAL

Neznámá, noční rozhovor, před barem Corridor, Stellenbosch

[Předčítejte nahlas v doprovodu „Abandon window“ od Jona Hopkinse jako hudební kulisy. Odevzdejte se prostoru té skladby.]

Township Kayamandi před námi:
vlhce lesklé vnitřnosti zvířete.
Bydlíš na druhé straně,
kde stojí domy z cihel,
ujistí mě tvůj zamotaný jazyk.
Vlasy máš ostříhané nakrátko:
nejdřív odešla máma a pak táta.
Naštěstí nechali dost
na nákup zeleniny, řekneš,
pro tebe a pro bráchu.
Je ti sotva šestnáct,
čtyři roky přilhané.
Já neumím být táta, řeknu.
Tvá slova padají mezi jazyky
stejně jako tvé opilé představy o mém white privilege.
Stejně jako mé půlvěty, které se tenhle tonoucí
rozhovor snaží ukotvit:
„Ne, nemusíš afrikánsky…“
„Ja, ek is…“
„Bloemfontein.“
Tvůj obličej leží mezi mnou a chatrčemi.
Našpulíš pusu,
vím, že musím,
ale nesehnu se.
Vezmi si mě, řekneš.
Ještě nikdy nebyly hvězdy tak řídce
rozseté po obloze jako dnes.

Když si tě představuju

zmocní se mého těla uspokojení –
slepice co snáší teplá vejce –
hrabeš si hnízdo v mé hrudi
v hlavě vyplýtvám všechny volné minuty
na tvá vnitřní stehna
to mateřské znaménko u tvé pravé bradavky
ty shluky pih na tvém krku
srdečnost tvých úst

nevrhej se mi tak bezstarostně do náruče
chci ti říct
já nezachytím všechny padající
chci ti říct
já většinou sám padám
hluboko do šachty svého mozku

a přesto: prosím padej dál
chci ti do ucha šeptat sny jako lodě z papíru
ztratit se v katakombách tvé hlavy
vylepit si na strop zvětšeniny tvých horsky modrých očí
abych mohl jako maniakální zeměpisec
studovat obrysy tvých duhovek

RONELDA KAMFER

Slušný holky

Slušný holky se nepřidávaj ke gangům
neotěhotněj ve třinácti
nemají kérky
nekouří trávu
nesmažej perník
nezačínají si s učitelem
nerandí s taxikáři
nepracujou v supermarketu
nechoděj k nikomu uklízet
slušný holky nebydlí v townshipu