Vladimir Vladimirovič Majakovskij (1893 až 1930) je světově proslulý ruský a sovětský básník, prozaik a dramatik, ale také autor se „špatnou pověstí“. Svou zásluhu na této reputaci má jistě i dříve protežována část jeho tvorby, kterou bychom dnes označili za tendenční, jistý díl zodpovědnosti je možné spojit i s osobou Jiřího Taufera ‒ autora většiny starších překladů Majakovského do češtiny ‒, který je sám, pro svou slepou oddanost komunistické ideologii, osobností značně kontroverzní. Právě on Majakovského tvorbu charakterizuje přívlastky jako materiální, monumentální či postrádající poetičnost. V současné době vzniká (po téměř sedmdesáti letech) nový překlad Majakovského poem do češtiny, který ve dvou svazcích vydá nakladatelství Academia v edici Europa (POEMY, Svazek I a II). Autory nového překladu jsou Jana Kitzlerová a Vojtěch Frank. Kromě pořízení nového, modernizovaného překladu je cílem překladatelů také zbavit Majakovského ideologického balastu i předsudků s jeho osobou a tvorbou spojených. Za tímto účelem se překladatelé mimo jiné rozhodli pro netradiční dělení Majakovského tvorby, která bývá obvykle členěna na předrevoluční a porevoluční, a tak první svazek bude obsahovat poemy intimní a druhý svazek ty, ve kterých již revoluce zaznívá plným hlasem.

Následující ukázka je z poemy Člověk (s datací do let 1916–1917), jež je podle řady badatelů velmi úzce spjata s patrně nejslavnější Majakovského poemou Oblak v kalhotách. V poemě Člověk dospívá Majakovského lyrický subjekt/hrdina, se kterým se měl čtenář možnost seznámit v předchozí poemě Válka a svět a který je především v závěru tohoto textu představen jako člověk nový a svobodný („A ten, / svobodný, / o kterém tu vyřvávám, / člověk – / přijde, / musíte mi / věřit!“ ‒ překlad Kitzlerová/Frank). Tento opravdový člověk (jehož Majakovskij často nazývá Ivanem) z masa a kostí je smrtelný a právě tato jeho smrtelnost je ústředním tématem poemy. Lyrický hrdina je sice ve své lidské pomíjivosti Ivanem, zároveň je jeho osud v transcendentní rovině připodobňován ke spasiteli Ježíši Kristovi, a hlavně představuje sebestylizaci a bytostné sebevyjádření básníka – Vladimira Majakovského, což je strategie, s níž se zejména v jeho raném období setkáváme neustále. Celá poema je rozvržena do několika částí, které odpovídají jednotlivým fázím mapujícím Kristův život, jak jej známe z evangelia („Narození Majakovského“, „Život Majakovského“, „Umučení Majakovského“, „Nanebevzetí Majakovského“ a „Majakovskij v nebi“; vzkříšení pak zastupuje část „Návrat Majakovského“).

Podezřívavost až předpojatost, které český čtenář při zmínce o Majakovského tvorbě často zakouší, není na místě. Vladimir Majakovkij je bezpochyby jedním z nejoriginálnějších autorů moderní poezie, hýřící metaforickou obrazností, jazykovým bohatstvím. Jak explicitně uvádí Zdeněk Mathauser už v roce 1964: „A což zapomenout nad Majakovským na všechny metry ‚konkretizací‘ a ‚generalizací‘ a brát jeho Flétnu páteř a Člověka nakonec takové, jaké jsou, jako jedna z nejskvělejších děl milostné lyriky ve světové poezii…“

Jana Kitzlerová a Vojtěch Frank

Majakovskij v nebi

Stop!

Do mraku shazuji
náklad
věcí i znaveného
těla.

Příjemná jsou místa, kde jsem dosud nebyl.

Rozhlížím se.
Tahle
jazykem ulízaná rovinka že by měla
být to vychválené nebe?

No uvidíme!

Jiskřilo,
třpytilo,
blyštělo se,
a
šumělo,
to mrak
v dáli
či beztělí to sem
tiše klouzali.

„Ó jak je měnivé to srdce ženy…“¹

Kdo se tu,
na nebeské souši
o Verdiho pokouší?
Škvíra v mračnu hojném.
Nakukuji –
andělé zpívají.
Důstojně si andělé žijí.
Důstojně.

Jeden poodstoupil
a tak přemile
ospalou němotu přeruší: host!
„Jak se máte,
Vladimiroviči Vladimire,
Líbí se vám nesmírnost?“
Odpovídám také přemile:
„Nesmírně.
Vaše nesmírnost je skvost!“

Nejdřív mě to rozčilovalo:
nemají tu
ani kouty,
ani čaj,
ani noviny k čaji.
Postupně jsem se vžil do toho řádu.
Chodím s ostatními vyhlížet ke kraji,
jestli nepřibyl někdo nový.
„Ach, tak i vy!“
Objímám ho samou radostí.
„Dobrý den, Vladimire Vladimiroviči!“
„Dobrý den, Abrame Vasiljeviči!
Tak jak se vám umíralo?
Dobře?
Bez starostí?“

To jsou mi žertíky!

Zalíbilo se mi tu.
Zvláště pak vjezd.
Když
jsem na obzoru
zahlédl: známý je tu,
provázel jsem ho
a ukazoval mu na rampě hvězd
velkolepou rekvizitárnu světů.
Hlavní stanice všech událostí,
změť zástrček, pák a rukojetí.
Otočíš
             – a světy strnou ve své lenivosti –
otočíš
             – a zase zprudka někam letí.
„Zatočte pákou,“ – prosí, –
„aby vymřel svět.
Co si to zas vymysleli?
Krví pole zalívat?“
Směju se jejich rozhořčení.
„K čertu s nimi!
Ať si zalívají,
na to naplivat!“

Hlavní sklad paprsčí:
místo vyhaslé hvězdy měli by
hodit sem vbrzku
– náčrt, neznámo už čí –
první neúspěšný projekt velryby.

Opravdu.
Je tu plno.
Kdo opravuje oblaka,
kdo dmýchá žár sluneční v peci?
Vše je ve strašném pořádku,
v klidu,
nikdo nehuláká.
Nikdo nestrká se.
Ostatně, není čím přeci.

Nejprve nadávali:
„Jen se fláká!“
Jsem ten přes srdce,
kde však beztělý srdce chová?!

Nabízím:
„Jestli chcete,
celý
na oblak
se rozvalím
a budu to tam dole pozorovat.“

„Ne,“ řekli, „to se nám nelíbí!“
„No, když nelíbí, tak nelíbí! Měl jsem s něčím přijít.“

Kovář času dmýchá vzduch v měchu –
a nový
rok
je tu hned.
Odsud
řítí se s burácením v spěchu
strašný sesuv let.

Účet nevedu nedělím.
My
do rámů času jsme vsazeni.
Láska se u nás na dny nedělí,
jména milovaných se nemění.

Mlčím,
paprsky luny všemi směry
se na břeh rozložily,
sny pohltí můj nepokoj.
Ležím na jižní pláži,
jsem úplně oněmělý,
a celého mě
zahalí
a vylaská věčnosti příboj.
 

Majakovskij stoletím

Kam,
proč a za čím?
Už stou ulicí se
plahočím,
prodírám se člověčím
úlem rozbzučeným.

Oči prolétají plástvemi oken,
a těžko
a cize
a mizerně v červenci je jim.

Výlohy a okna tiší, uspává
město.

Je unavené a ztrácí svůj chic.

Jenom
zdechliny mraků vykuchává
krvavý soumrak-řezník.

Bloumám.
Most jako z pohádky.
Tak jsem tam vlez.
Rozhlížím se s hrozným nepokojem doprava, doleva.
Stával jsem tu, vzpomínám si.
Mělo to ten lesk.
A tohle
se dřív
jmenovalo Něva.

Tady bylo město. –
Nesmyslné město,
vysekané z dýmu lesa komínů.
A v městě tom
brzy přesto
noci nastanou
zasklené
v bělostně matnou špínu.

S červencem je konec.

Potratil své noci v žáru.
Rozblouznil se v průvanovém šepotu.
Už vidět je kříž na lazaretním kočáru,
už slyšet je výstřel.
Pak utichne –
a zas je to tu.

Vím,
takový jako já
se dopálí,
na krátko sice,
jistě,
ale i tak dost divoce,
když narazí ne na lamp tisíce,
ale na líce.
Odkud jen znám tyhle situace?

Vidím nad domem
po horizontu srázu
v paprscích tě kráčet,
sbíráš je, už máš jich celý snop.
Natahuju se,
odplulas’ mi před nosem jak mráček.

A zase tu stojím
oněmělý, solný sloup.
Půlnočních hýřilů tlupa se ukázala,
už skoro cítím pach kůže,
bezmála už dech,
hlas bezmála,
říkám si – přízrak,
kdy obživ? Kdo ho zmůže?

Vytrhla se,
zbavila se vzdušných okovů.
Jedna
je málo –
celý zástup už je dost.
Srdce oživlé sebou v hrůze cuká.
Zase pozemská muka mě okovou.
Ať žije
             – už zase –
má šílenost!

Lampy také zaříznuté byly
doprostřed ulice.
Známé domy.

Tatáž
v nice
hlava kobyly
vsazená.

„Pane!
To je Žukovského ulice?“

Kouká,
jako když dítě kouká na mrtvého.
Oči kulaté
a pohled uhýbavý.

„To už je tisíc let Majakovského ulice,
tady u dveří milé si vpálil kulku do hlavy.“

Kdo,
já že se zastřelil?
Takhle přestřelit?
Srdce ať radostí nesmírnou plesá!
Do oken
letím.
Jsem takhle zvyklý: to ta nebesa.

Vysoko.
Výš a výš mě to vábí,
patro a ještě více.
Závěs.
Nahlížím za hedvábí –
všechno je stejné,
i ložnice.

Tisíce let jsi prožila – a stále mladá.
Ležíš,
a luna ti došeda barví vlasy.
Minuta…
a to,
co zdálo se být lunou – jak světlo padá –
je jeho lysina asi.

Mám tě!

Jen ať si pospí drobet.
Ruko,
kinžálu ostří se zhosti!
Kradu se,
rozhlížím se tu –
a je to tady zpět!
Miluji
a opět
jsem v lásce i v lítosti.

Dobré ráno!

Rozsvítilo se světlo.
Dvou očí poulení.
„Kdo jste?“
„Nikolajev,
inženýr.
Tohle je můj byt.
A vy jste kdo, s dovolením?
A co je vám do mé ženy?“

Cizí pokoj.
Zachvělo se ráno.
Třese koutky úst
cizí žena,
jak byla stvořená od našeho pána.

Utíkám.
Rozedraný stín,
velký,
rozcuchaný,
ženu se po stěnách,
zalitý měsícem.
Nájemníci vybíhají, zavazují župany.
Zakopávám o dlaždice.
Domovníka jsem ranami zvedl od stolu.
„Ta ze dvaačtyřicítky –
kam se poděla?“
„Legenda říká:
za ním
z okna dolů.
Skočila
a pak tam ležela dvě rozbitá těla.“

Kam teď!
Kam mě oči
vedou.
Do polí?
Třebas tam!
Tra-la-la, bim-bim,
tra-la-la, bim-bim,
tra-la-la, bim-bim, bam.

Paprsek na krku jak oprátku mám!
Upletu ji v žhnoucím létě!
Okovy
rachotím
lásky tisícileté…
Všechno zahyne.
Změní se v prach.
A ten,
kdo životem hne,
poslední paprsek
v temných dálavách
z posledních sluncí vyšlehne.
A jen
bolest má
ostřeji bolící.
Stojím,
ovinut ohněm,
na nehasnoucí hranici
lásky ohromné.