ZUŠ Vlachovo Březí
Komenského 346
384 22 Vlachovo Březí

Vážená paní Srbová,

pan Hájek mi poslal bez jakéhokoli vysvětlení Váš dopis. Vím, co to znamená: žádá mne, abych jej zodpověděl. Zvykl jsem si už na ledacos, odpověď určenou k publikování za něho nepíši poprvé. Poprvé se však touto cestou dozvídám fakta, o nichž jsem neměl tušení. Je zřejmé, že se pan Hájek s Vaším dopisem nezdržoval.

Ptáte se, proč publikuje na facebooku, co ho k tomu vede, jaké jsou „plusy a mínusy poezie předhozené lvům sociálních sítí“. Upřímně řečeno se na facebooku nevyskytuji, a nemohl jsem tak o těchto skutečnostech vědět. Formuluji svůj názor improvizovaně, takříkajíc v přímém přenosu, jsou to jen dohady; posouzení případné (ne)zajímavosti nechávám na Vás.

Nejsem tak naivní, abych se domníval, že svými verši pan Hájek neobšťastňuje nikoho jiného než mne; nenapadlo by mne ale, že tak činí formou pohříchu snadnou, kolektivní a de facto začátečnickou, která Vás dočasně zviditelní pro předem vybraný okruh „přátel“. (Jistě si jich naklikal mnoho.)

Autorská psychika je složitá věc, jako aktivní básnířka o tom něco víte. Proto je možná dobře, že na Váš dopis odpovídám já. Ne snad, že by Vám pan Hájek záměrně smlčel pravdu. Jisté doprovodné jevy tvoření však dočasně zakrývají výhled, podobny výfukovým plynům, a nestranné zhodnocení „zevnitř“ jednoduše neumožňují. Nemíním Vás trápit metaforami. Zkrátka a dobře, pan Hájek touží po uznání. Když něco dopíše, chce to ukázat – pokud možno komukoli (on by to napsal s velkým písmenem, je pověrčivý až hrůza). To tradiční platformy, hrozící odmítnutím, v lepším případě otištěním za neurčitě dlouhou dobu od doručení zásilky do redakce, neumožňují. Chápu tento „tik“ tudíž jako jakousi dohru doznívajícího aktu tvorby, asi jako – promiňte – zapálenou cigaretu po skončeném koitu. Fádní, trochu na obtíž, ale vlastně neškodné. Jestli jsem si něčím na pozadí těchto úvah opravdu jist, pak tím, že zdánlivá neúcta, kterou pan Hájek projevuje vůči svým vlastním textům, je rubem nezměrného významu, v nějž v jejich i ve svém případě doufá. Analogicky gesto, jímž delegoval Vaši laskavou otázku na mne, je ve skutečnosti výrazem bezbrannosti, neřkuli bezmoci, která se svrchovaně pouze tváří. Víc bych za tím nehledal. Tak se na něj a pokud možno ani na mne nezlobte.

Posílám Vám knížku svých dopisů „Srdečně Váš“, přeji vše dobré Vám i Vašim čtenářům a jdu uspávat děti. Snad to po mně přečtete. Tak tedy:

srdečně Váš!

Jan Vikomt