Kolik žes to byla v Tvaru let…?

Když jsem letos v dubnu odcházela, běžel čtrnáctý rok… Nastupovala jsem v roce 2009 rovnou z pracovního úřadu, kde jsem kroutila už své několikáté angažmá. Podařilo se mi vecpat se do evropského projektu, který spočíval v tom, že najde-li si uchazeč, tedy já, zaměstnavatele, EU mu prostřednictvím pracáku bude hradit po celý rok náklady na výplatu ve výši minimální mzdy. Oslovila jsem několik subjektů, ale všude se mnou vyběhli. Přinášíš jim práci a peníze, a přesto je nezajímáš. Teprve Tvar zareagoval souhlasně, a tak jsem nastoupila coby redaktorka s tím, že jsem mohla dělat z domova. Na pracáku jsem vyřizovala ukončení své registrace s úředníkem, který byl totálně out. Když zanášel do papírů název mého nového zaměstnavatele „Klub přátel Tvaru“, povytáhl obočí a osopil se na mě: „Klub přátel Tvaru? Co to jako je?! Vy si z nás snad děláte legraci!“ Rok utekl jak voda a já počítala s tím, že moje redaktorování ve Tvaru automaticky skončí. Nestalo se, za což tehdejší redakci dodatečně děkuju. Že z toho ale bude téměř čtrnáct let, to jsem si nemyslela.

Čili klasická únava materiálu po letech?

Ano, úplné vyhoření. Už jsem to znala. V rozhlase mě to dohnalo po pěti letech, v lifestylovém magazínu dokonce za dva a půl roku. Nečekala jsem, že ve Tvaru, se kterým jsem vnitřně neměla žádný problém, mě to potká taky. Ale zestárla jsem, ubylo sil a energie a já začala pociťovat přehlcení texty. Už jsem do sebe nedokázala nic nasoukat, ani ze sebe vydat. K tomu se přidal pocit, že se ze mě stal pouhý plnič rubrik. No a v tomhle stavu pak vidíš jen samá negativa, prskáš na kolegy, šéfredaktora bys nejradši uškrtil…

Jo, to je mi povědomé, já si odkroutil svých dvanáct let a bylo to podobné. Nicméně ty máš za sebou poměrně pestrou směsici různých profesí včetně manuálních. Platí pro tebe ono okřídlené: Vším, čím jsem byl, byl jsem rád? Na která ze svých angažmá vzpomínáš nejraději a na která nejméně ráda?

Málokdy mívám v noci sny, respektive málokdy si je po probuzení pamatuju. Ale když už, tak jsou z prostředí strojírenských fabrik, kde jsem strávila deset let, a jsou hodně živé. Nazeleno natřené stroje rozestavěné po dílnách, u nich maníci v umaštěných montérkách, mistr v dlouhém modrém plášti, který mezi nimi prochází a buzeruje, rachot a kouř z cigaret – tenkrát se na pracovištích bánilo až hrůza a nekuřák neměl šanci –, kantýny s basami osmistupňového piva, žluklým vlašákem a oschlou sekanou… Vrací se mi to ve snech pořád. Takže moje podvědomí nejčastěji vzpomíná na tohle období, snad pro jeho bizarní kouzlo a také drsnost, která v důsledku člověka zpevňovala. A moje vědomí? Na práci v knihovně, což byl můj vystudovaný obor. Jen kdyby ty knihovnice na sebe občas nebyly tak zlé…

Na co ale vzpomínám nerada, byla práce poštovní doručovatelky – to bylo po roce 2000 čili v době, kdy různá zaměstnání už dávno prošla tvrdou kapitalistickou reorganizací a z lidí se ždímalo, co se vyždímat dalo. Navíc jsem na poštu nastupovala po angažmá v lifestylu a řeknu ti, že to byl pořádný náraz! Však jsem z toho listonošení zdrhla ještě ve zkušební době.

Teď už máš definitivně odpracováno a užíváš zaslouženého důchodu. Nač ses z penze těšila nejvíc? A jaký je život penzionované literátky? Čteš a píšeš o to víc? Doháníš léta odkládané věci?

Vzhledem k tomu, že jsem měla bezmála čtrnáct let home office, tak se penzí nezměnilo skoro nic. Navíc rok jsem přesluhovala. Nepotkalo mě tedy to, o čem mluví jiní lidé, že po odchodu do důchodu najednou nevědí, co s časem, a doma na ně všechno padá. A jestli jsem se na něco těšila, tak na to, že už nebudu roztěkaná mezi různými tématy, ale budu se moci soustředit na vlastní tvorbu. Takže se mi podařilo dopsat cyklus takových niterných básní, inspirovaných mými toulkami po německé straně Krušných hor, při kterých se tu a tam dotknu krásy. Cyklus jsem nazvala Smích kostí a myslím, že do jednotlivých básní ty doteky pronikly.

Říkáš: „… doteky krásy“. Je právě tohle pro tebe raison d’être poezie?

Ne, samotný dotek nestačí. Jako prvotní impuls jistě ano, ale pak nastupuje proces tvorby, který je mnohem zajímavější. Propátráváš jím nejen to, čeho ses třeba jen mimoděk dotkl, ale i sám sebe, své nejzapeklitější záhyby a zákruty, kde jsi nikdy předtím nebyl, protože dvířka do nich byla z nějakého důvodu zavřená. A najednou vidíš, že škvírou pod nimi se protahuje světlo, takové chabé, mihotavé, jakoby bojácné, ale přece jen světlo, a i když tě co chvíli jímá strach, jdeš a pomalu, pomaloučku je otevíráš… Víš, že musíš, ale není to zvědavost. Snad to nebude znít velikášsky, když řeknu, že je to touha po poznání – toho světla, jeho materie, intenzity, barvy, možná i vůně… a úplně na konci zase jen a jen sebe.

A pak je tu ještě něco, co sice přichází až ex post, po napsání básně, ale není to o nic méně důležité. Srazila jsem se s tím poprvé někdy zkraje devadesátek, po jednom svém autorském čtení v pražském PANT klubu blahé paměti, založeném už tehdy pod hlavičkou Unijazzu. Po čtení se ke mně přitočil drobný a křehký pán z publika a skřehotavým hlasem se mě zeptal, jestli si vůbec uvědomuju odpovědnost, jakou za ty napsané básně mám. Bezmyšlenkovitě jsem přikývla, jako že ano, jasně. Houby! S postupem času se mi jeho otázka pořád vracela a teprve dnes, po třiceti letech, bych se snad za to své tehdejší „ano“ dokázala plně postavit. Takže to „něco“ je odpovědnost a ten pán, co na mé lehkomyslné přikývnutí ještě fistulkou zapištěl „No jen aby, jen aby…!“, ten pán se jmenoval Egon Bondy.

Když jsi pak po letech dělala s Bondym rozhovor, doufám, žes mu to vrátila a kladla mu podobně znepokojující dotazy, čímž nemyslím jeho nechvalně proslulé konfidentství…

Rozhovor byl na zadané téma – měla jsem se s ním bavit o lásce. A ano, otázky byly dost na tělo, ale jemu to vyhovovalo a prozradil na sebe spoustu intimních věcí. A v mých očích stoupl v ceně, když mluvil o svém vztahu k ženám. Ostatně ten rozhovor lze snadno dohledat. V únoru 1998 vyšel v Salonu, literární příloze deníku Právo, a loni na podzim jej se souhlasem jeho redakce přetiskl Tvar v čísle 17/2021, které bylo právě Bondymu věnované. Jela jsem za ním do Bratislavy, kde tehdy bydlel, a básníkem Luďkem Marksem jsem byla dopředu upozorněna, jaký je Bondy filuta, který s gustem využije každého, kdo se kolem něj mihne, na nějakou práci. A potkalo to i mě. Sotva jsme rozhovor skončili, vlákal mě Bondy do koupelny, abych mu pomohla zapojit novou pračku. V životě jsem to nedělala, ale nakonec jsme to zvládli.

Bondy však nebyl zdaleka jedinou personou, která tě výrazně ovlivnila v tvorbě. Podobně sehrál v tvých básnických začátcích důležitou roli Mirek Kovářík se svým legendárním pořadem Zelené peří.

Ještě na chvíli bych se zastavila v době před Mirkem, když dovolíš. Psala se sedmdesátá léta, já studovala v Praze na knihovnické škole a bydlela jsem v podnájmu v nádherném bytě ve Francouzské ulici u jedné kdysi patrně velmi movité stařenky. Normalizace jela na plné pecky, probíhal proces s Plastiky, vznikla Charta 77… Díky lidem kolem počernické evangelické farářky Marie Matzenauerové a jejího muže, člena Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných Michala Matzenauera, s nimiž mě seznámila jedna spolužačka, jsem přičichla ke kultuře undergroundu, kterou jsem nasávala plnými doušky, a dostala jsem se i k textu samotné Charty – coby její přepisovačka. Jednou jsem přišla ke dveřím bytu ve Francouzské ulici a ejhle!, byly zapečetěné. Sousedi mi řekli, že stařenka náhle zemřela a že se mám stavit na nedaleké obvodní služebně policie. Policajti mi prý byt odemknou, abych si mohla odnést své věci, ale bydlet tam už dál nemůžu, musím vypadnout. Krev se ve mně zastavila, když jsem si uvědomila, že mám v nočním stolku namnoženou Chartu. Naštěstí se mi policie nehrabala ve věcech, takže ji neobjevila. Bylo to o fous. Ale proč to říkám… Všechny tyhle zážitky a lidé, které jsem kolem sebe měla, mě v mé počáteční tvorbě ovlivnili daleko víc než později Mirek a Zelené peří. S Mirkem jsem se potkala až v polovině osmdesátých let, kdy už jsem byla – troufám si tvrdit – hotová autorka s docela pevně ukotvenými názory na život a svět. Mirek ale mé tvorbě bezmezně věřil, a to od samých začátků. Věřil mi víc, než jsem si věřila já. A pro autora v literatuře ještě neetablovaného je moc důležité někoho takového ve své blízkosti mít.

Nedávno jsme na Mirka společně zavzpomínali při příležitosti křtu knížky jeho dopisů, které ti psal v letech 1985–1993, nazvané Malé pogo pro tebe… Naposledy tam jsem si uvědomil, jak inspirativní a formativní to musela být osobnost a kolik mladých adeptů poezie mu vděčí za podporu a pomoc v začátcích. Můžeš říct něco málo k těm dopisům, které jste si psali?

Ještě když Mirek žil, dělala jsem si pořádek ve své korespondenci. Našla jsem jeho dopisy z přelomu osmdesátých a devadesátých let, začetla se do nich a zjistila, jak mocně ke mně promlouvají i po těch zhruba třiceti letech, možná ještě víc než v době napsání. Časový odstup jim prostě „slušel“. Papír už byl notně zažloutlý a některé pasáže špatně čitelné, takže si přímo říkaly o přepsání do počítače. Ještě jsem je pak stihla Mirkovi poslat a on s dojetím odepsal, že je přečetl jedním dechem a že mu umožnily vrátit se do té úžasné doby, kdy se lámaly dvě epochy. Krátce nato zemřel. Bylo to 4. března 2020 – kdyby den počkal, měl by na úmrtním listě stejný den a měsíc jako Václav Hrabě…Víc než rok jsem si dopisy syslila v počítači a nevěděla, jak s nimi naložit. Napadlo mě zeptat se Aleše Kauera, který Mirkovi vydal ve svém nakladatelství Adolescent juvenilní básně z padesátých let, psané většinou na vojně. Knížka vyšla v roce 2014 s názvem Ovoce noční a Mirek je na titulce „schovaný“ pod pseudonymem Jiří Kott. Aleš Kauer projevil okamžitě zájem, a tak jsme se dohodli, že knížku společně připravíme a pokřtíme ji v srpnu 2022 na Prague Pridu, což jsme udělali. Úryvky z dopisů četl Jiří Staněk, Jana Koubková skvěle zadžemovala báseň Václava Hraběte „Jam-session s J. S. Bachem“… To vydání je bibliofilie v režimu D. I. Y. a bez spolupráce s velkými knižními distributory, takže k dostání pouze v Adolescentu.

Zpátky k tvé tvorbě. Jiným inspiračním pramenem ti – vedle beatniků, vaší společné lásky s Mirkem – byla a zůstává patafyzika a zčásti i surrealismus. Řeknu ti, v době tvého publikačního rozpuku to byly z hlediska tehdejšího režimu samé podvratné zdroje, nic než „androš“. Ostatně i umělecké sdružení Patafyzické kolegium Teplice (PKT), jehož jsi byla členkou a které vydávalo samizdatový časopis Pako, se svého času dostalo do hledáčku Státní bezpečnosti – a nedopadlo to dobře…

V PKT jsme věděli, že jsme v podstatě podvratníci, a s nějakými problémy s mocí jsme počítali, ale neuměli jsme si představit, jaké budou. Alespoň já ne. A pak se jednoho dne přiřítili do knihovny v Teplicích, kde jsem pracovala, estébáci, naložili mě do auta, odvezli domů, před vyděšenými rodiči udělali domovní prohlídku, pak mě znovu naložili do auta a odvezli do kachlíkárny, což byla (a stále je) teplická budova plná policistů a kriminalistů, k výslechu. Trval několik hodin, oni pořád někam odbíhali, a pak prokecli, že jsou tu i ostatní z kolegia, a tvrdili mi, že ten řekl tohle a ten tohle, tak ať nemlžím a přiznám barvu… atd. Nejlegračnější bylo, jak se pořád vyptávali, co to patafyzika je, a já se snažila oddrmolit tu obecně známou definiční floskulku dr. Faustrolla: „Patafyzika je věda o pomyslných řešeních, která pouhým náčrtům symbolicky přiznává vlastnosti věcí zahrnutých do jejich možností.“ Svými slovy samozřejmě – a notně vyklepaná. A jeden estébák, který tomu velel, se chytal za hlavu a říkal, že by radši dělal nějakou vraždu než tohle… On to byl v podstatě zátah na ilegální undergroundový časopis Vokno a v našich bytech hledali cyklostyl nebo ormig, už nevím přesně, na kterém se rozmnožovalo. Svezli jsme se s tím, protože Vokno otisklo nějaké naše texty a o existenci kolegia na svých stránkách informovalo. Výslechy se pak ještě několikrát opakovaly. V té době jsem měla rozjetý přesun na jih do Českých Budějovic, ale oni si mě předali i tam. Vyjednala jsem si místo v tamní knihovně, ale estébáci zasáhli a knihovna mě nesměla přijmout. Tak jsem se ocitla v továrně na hrnce. Díky jejich zásahu jsem v té fabrice nakonec získala úžasný materiál pro psaní básní, které později Mirka tolik okouzlily. Tahle zacyklení událostí miluju! Teď, po více než čtyřiceti letech, máš možná pocit, jak to tu vyprávím, že to celé byla absurdní prča. Byla, ale já měla tehdy tak velký strach, že jsem byla připravená radši si vzít život než jít do vězení. A to nejsem člověk, který by si pěstoval sklon k suicidálním pokusům. Ale tenkrát jsem o sebevraždě uvažovala. Vážně. Strach z vězení mě naprosto ochromil.

To se ti nedivím, vůbec si nedokážu představit sebe v podobné situaci, třeba jak nějaké gumě estébácké vysvětluju podstatu patafyziky. Jak to vlastně celé dopadlo? Postupně o tebe přestali jevit zájem, až utichl úplně? Sekalas pak latinu?

Latinu pak sekal režim. V „bratrském“ Sovsvazu se už rozjížděly perestrojka a glasnosť, které ovlivnily i vývoj u nás. Leč každopádně ty „gumy“ mohly cokoliv. V tomhle případě ale nešlo o mě, ani prvoplánově o kolegium, ale o Vokno, jak už jsem řekla. Nás spíš potřebovali jako svědky, které by na redakci Vokna mohli použít. Ale nebyli jsme jediní, snažili se použít kdekoho. A dopadlo to tak, že zavřeli Františka „Čuňase“ Stárka, který Vokno vydával. Eduarda Vacka z kolegia zavřeli až asi za čtyři roky v souvislosti s pohřbem Jaroslava Seiferta, který se konal 21. ledna 1986 a kde StB lustrovala všechny účastníky. Nositel Nobelovy ceny za literaturu a signatář Charty 77 Jaroslav Seifert prostě tehdejší nomenklaturu nasíral i po smrti. Vskutku patafyzické bylo, že si Eda ten rok natvrdo, který vyfasoval, odkroutil v ženské věznici v Pardubicích. To nevymyslíš, to se prostě musí stát.

Čteš svou starší poezii – ať už veřejně, nebo soukromě? Jaký k ní máš vztah? A jsou i v ní patrné snahy o doteky krásy, platila tato motivace u tebe odjakživa?

Čtu ji, jen když k tomu mám důvod. Třeba na zmíněném uvedení té Mirkovy korespondence jsem četla báseň „Pogo“ z roku 1990. Vždycky mě potěší, když nějaká stará, době vzniku poplatná věc u publika zarezonuje i po letech. Soukromě, sama ► pro sebe, si svou starší poezii nečtu, ale teď v létě jsem musela. Radim Kopáč s mým vydavatelem Milanem Hodkem si usmysleli, že mi k půlkulatému životnímu jubileu, které jsem měla letos v červnu, uspořádají výbor z celé mé dosavadní tvorby. Měl by vyjít do konce roku s ilustracemi Michala Matzenauera – vidíš, zase se to zacykluje! Takže jsem si díky tomu konečně dala do pořádku svůj archiv a probírala se jím. Řeknu ti, když čtu ty úplně první věci z konce sedmdesátých let, s hrůzou zjišťuju, jak moc jsem byla načichlá již zmíněným Bondym. Jeho tehdejší básnická tvorba do mě vlezla a už tam zůstala. Nakopala bych mu za to ten jeho špičatej zadek! Jeho vlivu jsem se pak zbavovala dost dlouho a ztěžka. A jestli jsem se chtěla v básních dotýkat krásy i dřív? Nevědomě možná, ale vědomě až posledních pár let.

Tvoje tvorba se dost proměňovala, už proto, žes opustila hájemství poezie a vrhla se na prózu, publicistiku, drama… Tam se ty důvody, proč psát, nějak zásadně liší?

Liší. Chceš něco napsat a zjistíš, že se to do básní nevejde, že si to téma říká o jinou formu. Tak ji zkusíš. Próza a drama jsou jen takové moje pokusy, úkroky stranou. Ale nenašla jsem se v nich, což je dobré si přiznat. Jiné je to s publicistikou, psát ji je pro mě radostí.

Na literární scéně působíš od konce 70. let, tj. už půlpáté dekády, a troufnu si tě označit za živou klasičku. Nemálo mladých básnířek a básníků se dnes k tobě hlásí jako ke své inspiraci a učitelce. Nač by ses jich zeptala, aby jim tvůj dotaz vrtal hlavou podobně dlouho jako ten Bondyho v té tvé?

My se toho Bondyho nezbavíme, co? Ale když už jsme zase u něj, mrzí mě, že jsem v těch devadesátkách, když na mě vysypal repliku o odpovědnosti, nebyla pohotová a nekontrovala stejně: „A jak to máte s odpovědností vy? Uvědomujete si, kolik mladých lidí jste svým psaním nadchnul a ovlivnil, abyste je pak zklamal svým morálním selháním…?“ Jenže na takovou smeč se člověk zmůže málokdy. A na co bych se já dnes zeptala mladších básnířek a básníků? Jestli jim jde o tvorbu, nebo o slávu.

Trefa do černého! (A každý z potrefených ať si ji upřímně zodpoví sám…) Ale vylučuje se to nutně? Co když se sláva dostaví, aniž by o to tvůrce stál, aniž by jí aktivně šel naproti…?

To je úplně nejlepší, když úspěch přijde jaksi mimoděk, nečekaně. Má pak svou váhu. Ale mít ho jako apriorní cíl a všechno mu podřizovat, to pak vede k tomu, že se člověk klidně dopustí i řady křiváren, aby ho dosáhl, nebo se dere tak bezohledně dopředu, až je tím nesnesitelný. Jistě, i tímhle bejkovským přístupem může něčeho dosáhnout a třeba mu to i může stačit, ale jakou to pak má váhu? Váhu literárního kariéristy? Trochu mi to připomíná někdejší kariérní komunisty, kteří myšlence komunismu nevěřili ani zbla, ale do strany vstupovali jen proto, aby udělali kariéru – a pak skončili v ODS, he he… Ale mlaďasům, kterým jde o tvorbu, bych si dovolila doporučit, aby byli trpěliví, nedávali hned všechno ven, ale váhali, pochybovali a zráli.

Ještě k té odpovědnosti… Vůči čemu všemu má být vlastně básník zodpovědný: Vůči své tvorbě, čtenářům, nakladateli, okolí – ještě na něco jsem zapomněl?

Především by si měl za tím, co napíše, stát, ale zároveň si uvědomit, že to může mít na různé lidi-čtenáře různý dopad. A tak to tehdy myslel i Bondy, když si do mě rýpnul. Stojím-li si za svým, umím si to také obhájit, pokud se na mě sesype kritika. Hlavně sama před sebou. Ale měla bych si umět i přiznat, třeba až s odstupem času, že jsem prostě někde napsala botu. Být schopna sebereflexe. Čili být poctivá a zodpovědná především vůči sobě a své tvorbě. Tohle je podle mě součást tvůrčího procesu, o kterou by se básník neměl ochuzovat tím, že si za zadek posadí redaktora, který mu vede ruku a básně mu takzvaně udělá. Znám pár takových „redaktorů“, jejichž sebestřednost je bezmezná a na něco takového se jen třesou. Jistě, je potřeba text ohlídat jazykově, vychytat chyby, ale psát básně musí básník sám.

Jsi dlouholetou členkou literární Skupiny XXVI. V čem jiná je proti někdejšímu Patafyzickému kolegiu?

Ke Skupině XXVI jsem se dostala jak slepý k houslím. Nebýt básníka Romana Szpuka, rodilého Tepličáka, nikdy by se mé cesty se Skupinou neprotnuly. Ani nemohly. Kde bych já, ateistka, přišla k partě věřících, jež se scházela na katolické faře v jakýchsi zapadlých Příchovicích někde v Jizerkách? Romanova touha po otevřenosti způsobila, že Šestadvacítka přestala být uzavřeným společenstvím a pustila k sobě všechny, kdo měli zájem a něco tvořili. A srazy Šestadvacítky, to bylo hurónské období plné invence, ale i vášně. Byli jsme na sebe napojeni nějakým neviditelným vodivým drátkem, kdy co říkal jeden, to zároveň druhý myslel – a naopak. Vyvrcholením toho napojení bývaly básnické hry, které jsme hráli po půlnoci, ideálně kolem druhé hodiny ranní. Nastříhaly se papírky, každý napsal první verš a poslal to dál, další na něj zareagoval, pak papírek zahnul, napsal druhý verš a zase to poslal dál. Nikdo nevěděl, co je tam napsáno předtím, na co vlastně navazuje. Když byly papírky popsány, rozbalily se a četly. Jistě, výsledkem byly někdy infantilní bláboly, ale jindy zas skvostné perly. V paměti mi utkvělo třeba dvojverší: „V koutě herec Moučka / muchlá nevinnýho kloučka…“ A ačkoliv musím se smutkem říct, že Skupina XXVI dnes už neexistuje – tvrzení, za něž to nejspíš schytám –, potkala jsem v ní vzácné lidi, kteří mi hodně dali. Jak mně osobně, tak mé tvorbě. Asi podobně jako v sedmdesátkách lidé kolem Matzenauerových.

A Patafyzické kolegium?

To už také neexistuje. Zkusili jsme ho obnovit v půli nultých let, kdy se dral k moci Jiří Paroubek, který zoufale připomínal normalizační časy, ale po nějaké době jsme to zabalili. Zestárli jsme, invence už byla mělká, originálních nápadů poskrovnu. Tyhle subverze člověk dokáže dělat jen do určitého věku. I když – třeba Milan Kozelka na ně měl až do posledního vydechnutí. Nebo Ivo Medek Kopaninský. Ve svých pětaosmdesáti letech je pořád podvratným živlem. A čím se ta dvě uskupení lišila? Spíš mě teď napadá, co měla společného: náboženský základ. Hlavní iniciátor vzniku PKT, Eduard Vacek alias Lektor Zahlubovač, vyšel ze svědků Jehovových. Sice to s nimi ukončil, ale kolegium tím bylo zpočátku hodně poznamenané. Nikdy jsem nepochopila, čím ho zrovna oni dokázali obloudit.

Z tvého členství v takovýchto spolcích usuzuju na to, že nejsi zas taková solitérka, za niž tě někteří mají. Chápu přirozenou potřebu hledat spřízněné duše, v tvém případě lidi od kumštu, ale zas vocaď pocaď, že? Do takové Obce či Asociace spisovatelů bys hádám nikdy nevstoupila…?

Ba ne, solitérství mi je vlastní. Ale když něco tvoříš, protne se tvoje cesta s jinými lidmi, ať chceš nebo ne. Šestadvacítka byla na tomhle protnutí postavená. A přestože měla ve svém názvu slovo „skupina“, skupinou v pravém slova smyslu nebyla. Dnes by se řeklo, že byla otevřenou platformou. Patafyzické kolegium bylo jiné. To byla skutečně skupina, vycházející programově z díla Alfreda Jarryho a hledající jarryovské styčné body i jinde. Našli jsme je i ve francouzském časopise Harakiri, který sem přes železnou oponu někdo pašoval a my jsme se k němu dostávali. Na vysvětlenou: Harakiri byla předchozí verze Charlie Hebdo. Vzpomínám si, jak mě tehdy vytočily jejich karikatury koncentračních táborů. Nešla bych pochopitelně vystřílet redakci jako ti muslimští fanatici v roce 2015, ale časopis jsem zavřela a odložila. Svoboda slova je bezvadná věc, ale i ta má někde hranici. Ne nadirigovanou zákazy a zákony, ale jaksi přirozeně vycítěnou. Ať člověk karikuje cokoliv, měl by si umět říct, kam až lze zajít. Pro mě osobně bylo znevažování utrpení lidí v koncentrácích přes čáru.

A jestli bych vstoupila do Obce či Asociace spisovatelů? Myslím, že odpovědí na tvou otázku je skutečnost, že v žádné takové organizaci nejsem. To je přece úplně jiný level než subverze.

Mají podle tebe takovéto organizace dnes vůbec nějaký smysl, nebo už je považuješ za přežitek? Asociace měla teď po letech další sjezd, co si myslíš o podobných akcích?

Jako profesní organizace, které by měly hájit zájmy spisovatelů, určitě smysl mají. Otázkou je, co je tím skutečným zájmem spisovatelů… Někdy mám pocit, že spousta lidí je členy jen proto, aby jim takzvaně neujel vlak. Chtějí se jen vézt, ale málokdo má kapacitu na to, postavit se takové organizaci do čela, formovat její směřování a – zase jsme u toho – převzít odpovědnost. Všichni jsme přezaměstnaní a nikdo nemáme na nic čas, což je odrazem doby, v níž žijeme. Vezmi si, jak často se v Asociaci střídá vedení. Vzpomínám si na tu pompu, s jakou byla v roce 2014 založena, a na 1. sjezd, ze kterého jsem psala reportáž a na němž se její první předseda Jan Němec bil v prsa, že „ustoupil do funkce“ – a kde byl za chvíli? Fuč. Teď v září se konal 2. sjezd, ale organizovali ho už úplně jiní lidé a asi i s jinými ambicemi. Za těch osm let existence Asociace je to, počítám-li správně, už čtvrtá garnitura. A jelikož příprava takového sjezdu stojí hodně sil, času i odříkání, je docela pravděpodobné, že nastane opět střídání stráží a nastoupí jiná, ještě neunavená parta, a po té předchozí neštěkne ani pes. Partičkaření a kamarádíčkování na jedné straně a na straně druhé silný individualismus vedou jen k tomu, že jakožto celek nedokážeme spolu my spisovatelé držet basu. Spíš si tak nějak neoliberálně konkurujeme. O tom mluvila i kritička Eva Klíčová ve svém referátu na 2. sjezdu. Že jsme neoliberalismem natolik prolezlí, že si ho už vůbec neuvědomujeme. Stal se pro nás normou.

Náš rozhovor je bilanční, takže úplně na závěr se tě chci zeptat parafrází jednoho tvého verše – a opravdu tě tím nekladu do rakve! Jakou chceš, abychom si tě pamatovali…?

Tomu verši v básni „Dvojakost“, který máš na mysli, ještě předchází dvojverší, jímž své skryté přání čtenářům tak trochu podsouvám:

Být skoro bez významu
a přitom fenomén…

Odráží nečernobílost nás i našeho světa stejně jako celá ta báseň, a ve verších, které pak následují, se přiznávám ke svému celoživotnímu postoji, jímž je skepse:

Rozbitou o skleněnou zeď
co tvářila se jako průchod
do neznáma
když s vlastní skepsí jsem se objímala:
Obětovat život tvorbě –
copak se to musí?

Ne, nemusí, život se tvorbě neobětuje, ale naplňuje se jí. Pamatujte si spíš tohle než mě.