Potkali jsme se přede dvěma lety v Lisabonu, když jsme oba vystupovali na večeru pro krajany: on hrál své songy, já četla svoje básně. V té době už Wolf Lost in the Poem, jak zní jeho aktuální pseudonym, pracoval na albu věnovaném světovým básnířkám – a to teď vyšlo, v první jarní den. Pár dní předtím jsme si udělali výlet do Mokropes, symbolicky chodili po stopách Mariny Cvetajevové – téhle básnířce „Wolf“ (nar. 1975) věnoval píseň „Spasiba“ – a povídali si. O albu, o textařině, o tom, co dnes formuje hudební vkus – a taky o tom, proč vlastně potřebujeme poezii.

Věděl jsi od začátku, že chceš básnířkám věnovat celé album, nebo to přišlo postupně?

První song, pro Emily Dickinsonovou, jsem napsal koncem roku 2014. Že chci album věnovat básnířkám, jsem si uvědomil poté, co mi překladatelka Radka Bzonková poslala texty Anny Barkovové. Taková autorka, a skoro nikdo ji nezná! Pak to začalo zapadat do sebe, a já měl s každou další písničkou větší strach, abych to nepo… kazil. Samotného mě ty písničky bavily, nejenom je skládat a nahrávat, ale i si je sem tam pustit, což jinak moc nedělám. I nahrávání mě těšilo, protože jsem nebyl ničím svázaný. I když to někdy až zdržuje.

Zdržuje?!

Protože nad sebou nemáš producenta, který ti řekne – tohle je slepá ulička, a na-směruje tě. Bylo to svobodné a zároveň nebezpečné; taky se to mohlo rozpliznout.

Když jsi nahrával s kapelou, bylo to jinak? Název neprozradíme, ale je dost úspěšná, máte dva žánrové Anděly…

U dvou desek jsme měli hudebního producenta. Napíšeš píseň, ale aranžmá, to, jaké tam budou nástroje, jak rychlá nebo pomalá bude, jak budou znít vokály – to může udělat on. Je to dobré, pokud chce kapela znít trochu jinak, posunout se. Třeba u Beatles byl producent jako další člen kapely. Strašně jim do toho kecal, ovlivnil spoustu písniček. A to jsem tady právě nechtěl.

Proč?

Už do první písničky se mi podařilo dostat emoci, kterou se mi nikdy nepodařilo dát do songů při nahrávání ve studiu, kdy máš kolem sebe lidi a časový i peněžní tlak. Jasně, lidé, kteří jsou zvyklí nahrávat ve studiích, neřeší, že tam někdo je; jsou takoví profíci, že to tam dají všechno hned. Já jsem věděl, že to nedokážu, tak jsem si našel svůj způsob. Zalezl jsem si do garáže a nahrával, dokud jsem nebyl spokojený. Člověk se uvolní, nestydí se za chyby. Mockrát jsem nazpíval něco, co jsem pak poslal do kytek. A tak jsem si uvědomil, že to, že se můžu otevřít, k těmhle písničkám prostě sedí. Občas mi běhal mráz po zádech z toho, jak jsem krásně svobodný. Byl to silný zážitek. Štěstí, pocit napojení na něco většího, co tě přesahuje, a přitom jsi toho součástí…

Prima bylo i to, že tě netlačil čas, viď?

Jsou desky, které kapely nahrajou za tři dny. Ale já dlouho hledal, jak text a energii a emoce v písničce podepřít, nepřerazit je muzikou… Navíc nejsem tak zdatný instrumentalista, abych vysolil bůhvíjaká sóla, jak to umějí jazzmani a rockeři. Pracoval jsem i se svým omezením, což mě donutilo přemýšlet jinak. Když už jsem si chtěl vypomoct nějakou barvou, buď jsem sáhl po samplu, nebo po terénní nahrávce. Hodně jsem si vyhrál i s jednou kytarovou krabičkou, kytaristi to možná poznají.

Hm, já poznám tak zvonečky a úvodní štěkání…