Na hudbě mám rád divokost, to, že se vyblbneš, že je to rebelské a je v tom volnost – prostě rokenrol! Dává mi to zkrátka možnost být „pankáč“. Literatura mi zase umožňuje koncentrovat se na určitou myšlenku a autorské čtení je pro mě dost intimní zážitek.

Ano, vyrůstala jsem v rodině, kde se o smrti nejprve učilo prostřednictvím zvířat.

Ve vzájemném vztahu beatniků se potvrdila i jejich generační pospolitost. Ta přežila i některé názorové rozdíly.

Lidé často předpokládají, že v detektivkách jsou psychopati a zlí lidé, kteří to mají v hlavě v nepořádku. Takové tam nemám, možná právě proto, že své postavy popisuju zevnitř.

Zkrátka se domnívám, že ztráta kritéria pravdivosti je přímým důsledkem postmoderních kritik a musíme přijít na to, jak z toho. Uf!

Svět mi není lhostejný, současnost mi není lhostejná. A protože mi není lhostejná, tak se k ní chci nějakým způsobem vyjádřit. V tomhle ohledu jsem určitě angažovaný autor.

Jsem velmi ovlivněna hudbou slov. Když narazím na něco, co se mi opravdu hodně líbí – i v próze a samozřejmě v poezii –, čtu si to nahlas, abych slyšela tu hudbu.

Myslím, že žádný fandomový čtenář už neexistuje. Ghetto české fantastiky je mrtvé. Kdysi vzniklo z potřeby informovat se a dostat se k fantastice, která, hlavně ta česká, byla ignorována mainstreamem, ale i velkými knižními distributory.

Možná je to o bourání statu quo. Tak jako tehdejší díla narušovala stereotypy totalitního režimu, tak současná fantastika poukazuje na neduhy naší doby. A možná že ta starší generace skutečně uvěřila na fukuyamovský konec dějin a bere některé prvky jako útok na vlastní hodnoty i sebe samu.