Vít Janota se narodil v Praze v roce 1970. Praha je častým místem jeho procházek i jeho básní. Rozumí si také s deštěm, vnímá čas i v tichých a nehybných věcech. Často mapuje ustavující pohyb člověka městem, ale je to město či architektura, co především v textech ožívá nebo vystupuje. Jeho vypravěč je také spíše svědkem či kameramanem událostí než jejich hybatelem. Velmi často v jeho básnických sbírkách (např. „Miniová pole“, Dauphin 2008, nebo „Noc a déšť“, Dauphin, 2013) potkáváme také noc. A o noci si také zkoušíme něco říci přes sítě spojující Prahu a Hořovice. Fotografie: Soňa Pokorná.

Součástí poezie je to, že musí být veřejně předváděna, tahat ji všude, kam to jde. Poezie musí být všude, tam, tady a tam, v tramvaji, na záchodě, v hospodě na stole a v parku na lavičce.

Na hudbě mám rád divokost, to, že se vyblbneš, že je to rebelské a je v tom volnost – prostě rokenrol! Dává mi to zkrátka možnost být „pankáč“. Literatura mi zase umožňuje koncentrovat se na určitou myšlenku a autorské čtení je pro mě dost intimní zážitek.

Ano, vyrůstala jsem v rodině, kde se o smrti nejprve učilo prostřednictvím zvířat.

Ve vzájemném vztahu beatniků se potvrdila i jejich generační pospolitost. Ta přežila i některé názorové rozdíly.

Lidé často předpokládají, že v detektivkách jsou psychopati a zlí lidé, kteří to mají v hlavě v nepořádku. Takové tam nemám, možná právě proto, že své postavy popisuju zevnitř.

Zkrátka se domnívám, že ztráta kritéria pravdivosti je přímým důsledkem postmoderních kritik a musíme přijít na to, jak z toho. Uf!

Svět mi není lhostejný, současnost mi není lhostejná. A protože mi není lhostejná, tak se k ní chci nějakým způsobem vyjádřit. V tomhle ohledu jsem určitě angažovaný autor.

Jsem velmi ovlivněna hudbou slov. Když narazím na něco, co se mi opravdu hodně líbí – i v próze a samozřejmě v poezii –, čtu si to nahlas, abych slyšela tu hudbu.