Rubriky
Důvodem mých obav je ovšem také již naznačený fakt, že „trendy“ tendence napravovat zkažený svět prostřednictvím nových forem tabuizace má i svůj mnohem obecnější rozměr kulturní, politický, sociální. Snaha vnést do světa správný pořádek tím, že omezíme vše, co by se mohlo nás či těch druhých dotknout, a nastavíme tak nová tabu, nemíří totiž jen proti nevhodnému humoru, ale i mnoha jiným součástem našeho života.
Básník Miloslav Topinka nám ve svém esejistickém díle odkrývá cestu hlubokého vhledu do podstaty všech věcí skrze poezii, jakožto jedním z možných mystických prostředků k dosažení porozumění univerzu. Nejde tedy o pouhou literaturu, ve svých textech nám nastiňuje pravou moc slova, která nás provází už od počátku světa, jak je psáno už v bibli: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh…“
Mnozí lidé považují víru za dar, za požehnání. Jenže co s dárkem, o který nestojíte, který se vám nelíbí? Co s ním, když ho otevřete a zjistíte, že máte v rukou jenom prázdnou krabici? Jak darujícímu vysvětlíte, že se asi něco pokazilo, aniž byste ho přitom urazili? Budete se tvářit, že jste vlastně velkými nadšenci do prázdných krabic?
Milost lásky i k nepřátelům jako poslední záchranná brzda do lidského šílenství, utrpení, beznaděje, působící často teprve zpětně, přes nedohledatelné počty navrstvených obětí; jak shledáváme – kupodivu – nad právě sbírající se vůlí ke smíření v čase 80. výročí „Volyňské řeže“ (1943–44): vyvolané „nastavením náruče“ polských rodin tak nebývalému počtu ukrajinských běženců před ruskou agresí. Milost lásky… jež se nám jakoby znovu a znovu i skrze nepřátele „uklání“.
Bod úplné prázdnoty (šunita) nelze vysvětlit řečí nebo slovy. Vybavil jsem si zenového mistra z devátého století, který když odešel coby žák sudovat k jinému mistrovi a odvážil se po třech letech mlčení mistra zeptat na pravou podstatu Buddhovy dharmy, dostal ránu holí.
Prózy Bruna Schulze se o to překotné a převratné dění, o ropu ani o válku, zdánlivě nezajímají, ale přece v těch textech všechno to vření a bouře jsou přítomny pod povrchem a tikají tam jako časovaná bomba.
Klíčová otázka, kterou bychom si tedy měli klást v politice, vědě i umění, by mohla znít takto: Jak se můžeme vrátit k demokratickému ideálu společného rozhodování? Zvláště pro umělce by pak mohlo být důležité zjištění, že rozmach umělé inteligence znamená především nově zkoumat, co to znamená být člověk.
Mnohí výskumníci a výskumníčky upozorňujú aj na obrovskú potrebu inklúzie rodových, rasových a národnostných skupín pri príprave, trénovaní a testovaní dátových algoritmov LLM.
Podobně jako při generování poezie, tak i při vytváření prozaických textů znamenalo zveřejnění jazykového modelu GPT-2 enormní kvalitativní skok kupředu. Přesto však první výsledky byly dokladem právě jen zmíněného skoku, nikoli však ještě jazykově bezchybného výsledku.
Když jsem dostal nabídku pokusit se nějak o Kahudu, celkem bezelstně jsem na to kývl, protože mně přišlo vlastně zajímavé psát o někom, koho jsem znal, jehož poslední knihy se mi obsahem vůbec nelíbí, a přesto je to moje literární hvězda. A také mě zajímá teze, že dobrá literatura je střídmá grafomanie. Je to tak?
Důvodem mých obav je ovšem také již naznačený fakt, že „trendy“ tendence napravovat zkažený svět prostřednictvím nových forem tabuizace má i svůj mnohem obecnější rozměr kulturní, politický, sociální. Snaha vnést do světa správný pořádek tím, že omezíme vše, co by se mohlo nás či těch druhých dotknout, a nastavíme tak nová tabu, nemíří totiž jen proti nevhodnému humoru, ale i mnoha jiným součástem našeho života.
Básník Miloslav Topinka nám ve svém esejistickém díle odkrývá cestu hlubokého vhledu do podstaty všech věcí skrze poezii, jakožto jedním z možných mystických prostředků k dosažení porozumění univerzu. Nejde tedy o pouhou literaturu, ve svých textech nám nastiňuje pravou moc slova, která nás provází už od počátku světa, jak je psáno už v bibli: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh…“
Mnozí lidé považují víru za dar, za požehnání. Jenže co s dárkem, o který nestojíte, který se vám nelíbí? Co s ním, když ho otevřete a zjistíte, že máte v rukou jenom prázdnou krabici? Jak darujícímu vysvětlíte, že se asi něco pokazilo, aniž byste ho přitom urazili? Budete se tvářit, že jste vlastně velkými nadšenci do prázdných krabic?
Milost lásky i k nepřátelům jako poslední záchranná brzda do lidského šílenství, utrpení, beznaděje, působící často teprve zpětně, přes nedohledatelné počty navrstvených obětí; jak shledáváme – kupodivu – nad právě sbírající se vůlí ke smíření v čase 80. výročí „Volyňské řeže“ (1943–44): vyvolané „nastavením náruče“ polských rodin tak nebývalému počtu ukrajinských běženců před ruskou agresí. Milost lásky… jež se nám jakoby znovu a znovu i skrze nepřátele „uklání“.
Bod úplné prázdnoty (šunita) nelze vysvětlit řečí nebo slovy. Vybavil jsem si zenového mistra z devátého století, který když odešel coby žák sudovat k jinému mistrovi a odvážil se po třech letech mlčení mistra zeptat na pravou podstatu Buddhovy dharmy, dostal ránu holí.
Prózy Bruna Schulze se o to překotné a převratné dění, o ropu ani o válku, zdánlivě nezajímají, ale přece v těch textech všechno to vření a bouře jsou přítomny pod povrchem a tikají tam jako časovaná bomba.
Klíčová otázka, kterou bychom si tedy měli klást v politice, vědě i umění, by mohla znít takto: Jak se můžeme vrátit k demokratickému ideálu společného rozhodování? Zvláště pro umělce by pak mohlo být důležité zjištění, že rozmach umělé inteligence znamená především nově zkoumat, co to znamená být člověk.
Mnohí výskumníci a výskumníčky upozorňujú aj na obrovskú potrebu inklúzie rodových, rasových a národnostných skupín pri príprave, trénovaní a testovaní dátových algoritmov LLM.
Podobně jako při generování poezie, tak i při vytváření prozaických textů znamenalo zveřejnění jazykového modelu GPT-2 enormní kvalitativní skok kupředu. Přesto však první výsledky byly dokladem právě jen zmíněného skoku, nikoli však ještě jazykově bezchybného výsledku.
Když jsem dostal nabídku pokusit se nějak o Kahudu, celkem bezelstně jsem na to kývl, protože mně přišlo vlastně zajímavé psát o někom, koho jsem znal, jehož poslední knihy se mi obsahem vůbec nelíbí, a přesto je to moje literární hvězda. A také mě zajímá teze, že dobrá literatura je střídmá grafomanie. Je to tak?
Snad jen, že poezie by neměla být ponížena na zpravodajku, na pracovitou dokladačku skutečnosti, která se ve snaze vyjmenovat vše zastaví jen krok před výrazně dořečeným vysvětlením od zcela spolehlivého vypravěče.
Jestliže je česká literární kritika ve stadiu klinické smrti, jak je na tom umění? Žije? Nebo i tentokrát máme chystat smuteční oznámení?
Senzačnost se zdaleka nemusí týkat jen jednotlivých titulů, ale rovnou autorů, uměleckých směrů či celých národních literatur per se.
Je to k pláči, jak řídké, nesoustředěné a neambiciózní je dnešní literárně kritické psaní. Čím to je? Pokusím se vyslovit hypotézu.
Literatura (a literární kritika) psaná ženami je něco docela jiného než písemnictví mužů.
Mým snem je vytvořit komentovanou literární antologii, která by sestávala výlučně z prvních vět vybraných děl a zachytila by tak mou představu o dějinách literatury jako dějinách rétorických principů a postupů. Jak by vypadala?
Ačkoli období předlistopadových represí, jak jsme doufali, skončilo, je česká literatura stále předmětem nejrůznějších zákazů, pravidel, tabu a velkých nezpochybnitelných pravd.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
