Básník pojmenovává nás, to, co v nás je a z čeho jsme ulití, aby se ukázalo, že není jen zlo a dobro, ale že jde hlavně o míru věcí.

Soudobou společnost shledává vypravěč jako hrubou a kořeny tohoto stavu odhaluje právě v devadesátých letech, kdy se ziskuchtivost stala hlavním hnacím motorem.

Ta kaskáda obrazů, ta láva tryskající ze zřídla poezie, má ve své magmatičnosti cosi železně nutného, ostatně básnířka se doznává, že zná železné hedvábí.

Poezie pro Zdenu Tominovou představovala a představuje především živou hodnotu, příkladnou otevřenost vůči neznámému, a nikoli literární žánr, byť jakkoli svůdný.

Nadčasová je tahle Oválská. A taky žádná konkrétní, kuchyňská, angažovaná, esoterická. Ani samá šprťouchlata, ani evangelium.