Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

v tomto čísle Tvaru nabízíme několik sond do tématu dekadence. Při práci na něm se ukázalo hlavně to, jak široké téma to být může a jak velmi záleží na tom, jak si dekadenci definujeme; samozřejmě mluvím o rozpětí mezi poměrně striktně literárněhistoricky vymezeném uměleckém proudu evropského fin de siècle a intelektuálním, estetickým a filosofickým postojem, který se může opakovat a také opakuje v kterémkoli století. I v tom našem? Tohle by hodně svádělo k vytváření efektních paralel; ale podívejme se na krátkou anketu, kterou rychle a trochu freestylově provedl Jakub Haubert s Marií Nedoryovou (s. 7–8). I z disparátnosti až jisté roztříštěnosti odpovědí je zřejmé, že to s  tím přenášením konceptů, respektive s konceptualizací toho přenášení, tak jednoduché nebude.

Takže to vezměme z  jiného konce. Zvu zejména k titulnímu rozhovoru s básníkem Kamilem Bouškou (s. 4–6). Předchozí odstavec snad mohl vzbuzovat dojem, že mířím k  otázce, kterou bych navíc snad považoval za provokativní: je Kamil Bouška dekadent? Nemířím a nepoložím ji. Určitě nesedí někde v salonu u absintu a nepřičichává k  lodnímu lanu, aby si vsugeroval iluzi cesty po moři, jako Des Esseintes, ale… „Poezie je pokus o noblesní odpověď na sprostotu světa,“ cituje Bouška Ivana Diviše. To je vlastně docela dekadentní pozice, ale pozoruhodně tu absentuje ornament, bere se tu do hry i děs, hnůj a kostní dřeň. Když o Viktorovi (dvojrecenzi vizte na obvyklém místě) říká, že je to „Psychopat. Násilník. Deviant“, není to jen provokativní fascinace temnými a patologickými stránkami lidského života, nýbrž sevřená, rychlá, skoro až hysterická pozice vůči zploštění člověka. „Člověk se musí stát plackou, aby byl vůbec uchopitelný a rozeznatelný mezi všemi těmi věcmi,“ píše Bouška v ukázce z rukopisu, kterou najdete hned za rozhovorem.

V tomhle příběhu je jedinec věcí a na ostatní jedince pohlíží jako na věci, protože veškeré jeho životní síly jsou absorbovány věcmi a zvěcnělými vztahy; hodnota každé věci je kalkulovatelná, stejně jako hodnota veškerých životních sil.

Ve zmíněné anketě, ke které se ještě jednou vrátím, mě zaujala odpověď básnířky Iryny Zahladko na otázku, zda má dnes dekadence podvratný potenciál nebo může nabízet komfort: „… možná může poskytovat komfort pro lidi staré morálky, kterým tenhle svět přijde už natolik zvrácený, že s tím nic neuděláš.“ Lidi staré morálky? Nevím, zda si to překládám správně, ale „lidé staré morálky“ snad nebudou nějací mravokární konzervativci; spíš v  tom cítím cynickou odtažitost, ve které dekadence se svou estetizací ironie, melancholie, a proč ne, i deviace a perverze (a kdo to posoudí?) může působit jako komfortní zóna. Tady respondentka mezi řádky pojmenovala docela zajímavý paradox.

Tak tedy ještě jednou a naposledy, ale co nejaktuálněji: prožíváme dnes nějakou neodekadenci? Jakkoli by se to nabízelo, neplatí, že prožíváme agonii, protože by všichni byli moc liberální. Prožíváme pocit konce – uspořádání světa, ve kterém jsme vyrostli, obyvatelné planety – bez jasného, nebo alespoň jakéhokoli nového začátku. Prožíváme únavu z racionality, institucí i technologií, z  toho všeho, co nám mělo pomáhat a zlepšovat nám život. Právě ty technologie jsou dnes důležité: tam, kde fin de siècle měl salon, deník, dopis a psychoanalýzu, my máme meetingy na zoomu, ekonomiku pozornosti a datovací apky. Možná, že srážka mezi hypermoralitou komfortu, citlivosti, péče a inkluze a mezi cynismem tržní logiky, individualismu a hustle culture je jedna z fazet světa, které s tak brizantně emotivní směsí nihilismu, anarchismu a něhy popisuje Kamil Bouška. Ale to už je otázka pro něj – či stejně tak pro čtenáře jeho básní. Otázku, zda je to dekadentní, jsem vlastně slíbil nepoložit.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, civilizované čtení.